Jak Jan dokončil opravu, matka ho ohromila:
„Přemýšleli jsme o tom a rozhodli se, děti. Tenhle dům je potřeba prodat. Zůstala nám po tvojí babičce. Takže je naše právo rozhodnout, co s ním uděláme.“
„Mami, a kam máme jít? Všechno, co jsem si vydělal na cestách, jsem do toho domu vrazil. Vy mě, vlastního syna, teď vyhodíte na ulici?“
„Ty můžeš klidně k nám. Ale tu svoji ženu si odveď, kam chceš. Sem ji netahej. Máš čas do zimy, a pak se nezlob — dům prodáváme.“
Jan o tom Kateřině nic neřekl — nechtěl ji znepokojovat. Sám si to promyslel a rozhodl se vrátit na svou původní práci. Budou od sebe, ale vydělá peníze — koupí si vlastní dům. Dřív všechno dával rodičům, pro sebe si skoro nic nenechával. Teď toho hořce litoval. Kdyby byl šetřil, nemusel by ženu opouštět.
Kateřina byla samozřejmě proti. Plakala:
„Vždyť se máme dobře! Proč to děláš, Jane?“
„Věříš mi, Kateřino? Takhle je to potřeba, chápeš?“
„Nechápu! Teprve nedávno jsme se vzali a ty už utíkáš z domu!“
Dlouho se hádali. Nakonec Jan odjel.
Teď se doma objevoval zřídka. Přijel jen na chvilku — žena se ani nestačila rozkoukat: zdálo se, že tu byl, a sotva se otočila, už bylo zase načase jet na cestu.
„Ach jo, synku, ty pořád někde plaveš! Tvoje ženička ti nasadí parohy,“ přilévala olej do ohně matka při jejich vzácných setkáních.
Jan to mávl rukou. Jenže kapka kámen obrušuje — začal si manželky víc všímat. A všiml si zvláštnosti: sotva on vyšel z domu za svými záležitostmi, Kateřina byla pryč. Vrací se skoro současně s ním. On přijde a doma pusto prázdno — žádné jídlo, žádná žena.
„Ach, nestihla jsem to, Jane! Promiň, hned všechno připravím!“ omlouvala se, uhýbala očima a nervózně pobíhala.
On zatočil za roh a v zpětném zrcátku uviděl tenkou postavu své ženy, zahalenou do šálu.
Začalo ho to zneklidňovat. Vybavila se mu matčina slova, ženiny provinilé oči. Přepadla ho hořkost: on si vydělává peníze, aby v zimě neskončili na ulici, a Kateřina… co vlastně?
Co jeho žena dělá, to se teprve mělo ukázat.
Když se vrátil z další cesty a znovu si všiml téhle podivnosti, Jan se rozhodl ji sledovat.
„Kateřino, skočím do města. Vrátím se večer. Myslím, že tohle byla poslední cesta. Stačí, už jsem unavený. Musím si vyzvednout dokumenty, poslední výplatu — a konec. Budu doma s tebou.“
„No konečně!“ vrhla se mu kolem krku, políbila ho, vyprovodila až ke brance.
Jakmile auto zmizelo z dohledu, přehodila si přes ramena šál a spěšně vyšla z domu.
Jan ale zajel do nedalekého remízku, nechal tam auto, sám se vrátil a vydal se za ženou.
Kateřina šla opatrně, jako by se bála, že ji někdo chytí. Skláněla hlavu, choulila se do šálu a dívala se jen pod nohy.