— Seznam se, Jane! Tohle je Lucie, pes tvých rodičů, kterého zbili a vyhodili sem, aby tu zahynul. Jednou jsem šla kolem, slyším — sténání. Nakoukla jsem, a byla tady! Zřejmě už dosloužila, a jakmile bylo jasné, že budou štěňata, tak se jí zbavili. Přesně jako nás, viď? Udělali rekonstrukci — a ven! „Už z vás není žádný užitek, děti!“
Hlas Kateřiny se zachvěl:
— Tvoje máma sem chodila každý den, když jsi byl na plavbě. Přicházela, bručela a říkala, že se nemůže dočkat, až se odstěhujeme. A jakmile uviděla psa, popadla klacek a vrhla se na něj! Řekla, že jestli se psa nezbavím, vyhodí mě z domu! Tak jsem ho musela přenést sem. Začala jsem je přikrmovat. Tak, aby to tvoje máma neviděla — protože s její povahou by jim klidně ublížila.
Jan hladil psa a mlčel. Styděl se — že málem sám zničil své manželství. Bylo mu líto manželky — že ji opustil a musela si tím vším projít sama. Bylo mu líto psa, který se mu teď tak oddaně díval do očí.
— Tak si vezmi štěňata, a já ponesu Lucii. Vezmeme je domů, — řekl rozhodně a zvedl psa do náruče.
Počkal na manželku a rázně se vydal domů. Kateřina se usmívala a šla za ním, tisknouc k hrudi čtyři štěňata.
Na dvoře je však, jako by něco tušila, už čekala Janova matka:
— Proč jste tu čoklku přitáhli? Vždyť jsem ti přece říkala, Kateřino, že v domě být nesmí!
Jan na matku zavrčel, vykročil — málem ji porazil:
— Mlč, mami! Už toho bylo dost! Zítra se odstěhujeme — už jsem to zařídil! A teď jdi pryč! Dokud tady bydlím, budeš křičet — vyhodím tě! Už mě unavuješ svým jedem! Čím ti ten pes vadí? A moje žena — tím, že vám nedáváme peníze? Vždyť ty s otcem žijete i tak docela dobře! Copak já nemám právo budovat rodinu? Jdi domů, ráno si promluvíme!
Druhý den se balili už naposledy. Jan přece nejezdil po záležitostech jen tak — vybíral dům ke koupi. A vybral — jen v sousední obci, dál od příbuzných.
Máma přiběhla — už ne tak zlá jako večer předtím. Navrhla synovi, aby od nich odkoupil babiččinu chatrč. Jenže Jan, poučený hořkou zkušeností, odmítl:
— Děkuju, ale ne. Ten dům vás dráždí, a k nám, mami, ani nechoď. I tak jsi napáchala dost.
Psí rodinu vzali s sebou. Když štěňata povyrostla, místní si je rozebrali. Nechali si jen jedno — to nejživější. Byla s ním legrace! A když vyrostl, stal se věrným přítelem a strážcem jejich novorozeného syna.
Zdroj