„Drobné není třeba,“ řekl **Dalibor**, když podával pokladní pětitisícovou bankovku ve chvíli, kdy mu namarkovala zmrzlinu.
„Děkuji,“ upřímně se usmála a podívala se mu do očí.
„Myslíte, že ta zmrzlina je dobrá?“
„Nemám ponětí, za čtyři tisíce zmrzlinu nejím,“ odpověděla pokladní, když balila zboží do tašky.
„Já většinou taky ne. Rozhodl jsem se aspoň jednou v životě zjistit, co na tom za čtyři tisíce je. Mám pocit, jako bych se měl každou chvíli proletět do vesmíru,“ ušklíbl se zákazník.
„Tak to vám závidím ten objev, který vás čeká.“
„Poradila mi to tahle pětitisícovka,“ mrkl **Dalibor** spiklenecky směrem k ještě otevřené pokladně.
Žena bankovku vzala a s hraným zájmem ji protočila v ruce. Když si všimla nápisu „Utrať za sebe“, napsaného propiskou, usmála se.
„Dobrý tip.“
„Tak ho využijte,“ mrkl **Dalibor**, vzal si nákup a zamířil ke východu.
Služební úsměv pokladní **Hany** zmizel hned, jak se za **Daliborem** zavřely posuvné dveře obchodu. Do konce směny zbývalo patnáct minut a usmívat se už nebyla ani síla, ani chuť.
„Vezměte si z pokladny zálohu,“ rozhodla vedoucí na konci směny.
**Hana** si peníze ještě jednou přepočítala, udělala zápis a stranou si odložila tři bankovky pro sebe a k nim ještě ten tisíc, který jí poslední zákazník nechal jako spropitné.
Po odevzdání pokladny vyšla do teplého večera a zamířila domů. Před sebou měla dva dny volna, z nichž jeden hodlala strávit v posteli. Záda jí hučela únavou a dožadovala se klidu.
Doma si **Hana** v duchu sepsala seznam zítřejších nákupů a vytáhla z peněženky peníze jen proto, aby se na ně podívala.
„No jo, žádná sláva.“
„Utrať za sebe,“ přečetla si nápis, když jednu bankovku obrátila, a s úsměvem nad naivitou té rady usnula.
***
Ráno **Hana** vstala z postele a jako obvykle si bolestivě povzdechla. Pod matrací se snad zabydlel nějaký inkvizitor s tupým mečem, který se celou noc pokoušel probodnout hříšná záda pokladní.
Nacpala do sebe zdravou, ale mdlou snídani a chtěla se vrátit do postele, aby do oběda degenerovala zíráním do obrazovky telefonu, když jí padly do oka peníze.
„Utrať za sebe,“ zopakovala si v duchu ten nápis, skoro jako mantru.
Posadila se na postel a zamyslela se. O pár minut později se jí ruce samy natáhly po telefonu. Našla potřebnou stránku a prstem ťukla na číslo.
„Dobrý den, masážní salon?“ zeptala se **Hana** a nervózně si kousala ret. „Kolik u vás stojí jedna masáž… tedy, kolik stojí obyčejná masáž? Vlastně ne…“ Zhluboka se nadechla, zavřela oči a úplně klidným, vyrovnaným hlasem řekla: „Kolik stojí kompletní balíček? Čtyři a půl tisíce korun? Skvělé! Zapište mě dnes na dvě hodiny, je to možné? Děkuji.“
Aniž by sama chápala, jak se k takové troufalosti odhodlala, vyměnila **Hana** poprvé v životě tržnicové nakupování za vlastní tělo. Zásob jídla bylo dost až do výplaty, nebylo nutné dělat velké nákupy, manžel se jednou klidně obejde bez piva a uzené ryby a sama **Hana** neumře, když vynechá slevy v obuvnictví. Nebe se určitě nezboří, když si boty z nové kolekce koupí až z výplaty.