Ano, nikdo nemá rád uskromňování a Hana není výjimkou, jenže když se nad tím člověk zamyslí, ona nedělá nic jiného než že se neustále uskromňuje.
— Bože, to je taková slast, — vrněla žena, zatímco její záda byla vystavena všemožnému léčivému tlaku.
— Jak se cítíte? — zeptal se masér Kamil po sezení, když Hanu doprovodil ke kase.
— Jako tetris, který konečně správně poskládali, — shrnula to Hana. — Škoda, že to nejde pořád…
— Tak choďte na klasickou masáž dvakrát do měsíce, věřte mi, výsledek nebude o nic horší.
— Víte co, asi to tak budu dělat, — sebejistě přikývla klientka a pak podala bankovku v hodnotě pěti tisíc korun: — Tady máte, drobné nechte.
Když se připravila k odchodu, vyšla z ordinace s rozzářeným, spokojeným úsměvem.
Než bankovku přidal k ostatní tržbě, Kamil ji přidržel u lampy na kontrolu pravosti. Kromě vodotisků ho zaujala i vtipná poznámka: „Utrať to za sebe.“
— To by bylo fajn…
— To mluvíte na mě? — zeptal se muž čekající na své sezení.
— Ne, ne, to si jen povídám sám se sebou, — usmál se masér.
Po zbytek směny nemohl Kamil dostat z hlavy ten podivný vzkaz z bankovky. Doslova včera přemýšlel, že by odložil koupi baterie a místo toho šel na koncert své oblíbené kapely, která poprvé po deseti letech přijela do jeho města. Koncert měl být už zítra a cena lístku byla přesně pět tisíc korun. „Měl jsem ho koupit za tři, když byla šance,“ vyčítal si Kamil.
— Promiňte, moje druhá noha už začíná žárlit, — poznamenal zdvořile muž, když uběhlo deset minut od chvíle, kdy mu Kamil začal masírovat chodidlo.
— Omlouvám se, — řekl masér a odhodil myšlenky stranou, aby se plně soustředil na práci.
Po směně Kamil uklidil ordinaci, umyl si ruce a oblékl se. Už se chystal odejít, když automaticky sáhl ke kase. Vytáhl odtud pětitisícovku, strčil ji do kapsy džínů a po zhasnutí světla pospíchal ven.
***
— Jsou ještě lístky na zítřejší koncert? — zeptal se Kamil u pokladny.
— Ano, ještě pět jich máme, — odpověděla mu starší žena za sklem.
— Tak mi dejte jeden, — podal jí bankovku.
„Do práce můžu pár týdnů jezdit na kole, aspoň budu zdravější,“ rozhodl se masér, když přebíral vytoužený lesklý lístek. „Koneckonců, peníze jsou přece od toho, aby se utrácely!“
***
Uváděčka Marta se dnes po práci chystala vyrazit koupit dárek pro vnuka. Chlapec jménem Dominik nebyl zrovna nadšený z transformera, který mu babička dala před týdnem k narozeninám. Pocit viny na ni doléhal a žádal nápravu; navíc vnuk dal jasně najevo, co by si přál.
Jak si žena jako vždy pedantsky rovnala peníze v kase, nemohla si nevšimnout nápisu na jedné z bankovek. Papír jí zjevně přikazoval vykonat určitou akci.
— Copak může být někdo takový sobec? — zeptala se uváděčka pětitisícovky.
Nápis se nezměnil, jako by naznačoval, že občas je být sobcem docela v pořádku.
— A co Dominik? — zeptala se žena bankovky znovu, zbytečně.
Nápis se ani teď nezměnil.
— No dobře, ale z druhé strany… nemělo by být štěstí babičky i štěstím vnuka?