Za dva týdny měla platit nájem a ona byla bez peněz a bez stálé práce. O dalších výdajích bylo pošetilé vůbec přemýšlet. Když šla kolem zverimexu, Zuzana vešla dovnitř a jako obvykle se zadívala na akvária se zvířaty. Rozevřela dlaň a pohlédla na svou jedinou bankovku. Bylo to těch samých pět tisíc, kterými jí dnes odpoledne zaplatila starší zákaznice. „Utrať to za sebe,“ znovu si přečetla nápis a přikývla vlastním myšlenkám.
„A kolik stojí tenhle ježek?“ ukázala dívka na afrického dekorativního ježka.
„Víte co, vezměte si ho zadarmo. Je už dospělý, nejspíš ho nikdo nekoupí,“ navrhl prodavač, když si všiml jejích zarudlých očí. „Raději mu kupte přepravku a krmivo.“
„Tak jo,“ souhlasila Zuzana.
„Víte, jak se o něj starat?“ zeptal se mladík při markování nákupu.
„Podívám se na internetu.“
„A co kdybych… kdybych vám pomohl? Poradil, jak to všechno zařídit…“
„Balíš mě, Víťo?“ přečetla si Zuzana jméno na visačce a usmála se.
„Mám starost o ježka,“ zčervenal.
„Dobře, diktuj číslo, zítra ti napíšu,“ vzpamatovala se dívka úplně a po zapsání kontaktu prodavače vyšla z obchodu s novým malým kamarádem.
Když došla k lavičce, udělala si pauzu a po nalezení správného čísla v telefonu ho vytočila.
„Haló, mami, nerada prosím, ale zdá se, že budu potřebovat vaši pomoc…“
Za pět minut přišla Zuzaně na kartu pěkná částka a zpráva: „Stejně jsme ti chtěli poslat peníze, jen jsme se báli, že se urazíš.“
***
Těch pět tisíc pak putovalo z ruky do ruky ještě velmi, velmi dlouho. Mnozí se nedokázali řídit radou bankovky a někteří si jí prostě nevšimli. Byli ale i tací, kteří peníze skutečně utratili za sebe. Jedni to dělali lehce, smíchali je s ostatními jako bezcenné papírky a nad útratami se vůbec netrápili, druzí naopak s přemáháním sebe sama… Až jednoho dne se těch pět tisíc znovu dostalo do rukou Dalibora, který si kdysi v supermarketu koupil drahou zmrzlinu.
„Pamatuješ, jak jsi mi tehdy navrhla vzít peníze a utratit je za sebe?“ zeptal se své manželky.
„Pamatuju, napsala jsem to na tu pětitisícovku,“ usmála se. „Vždyť jsi do poslední koruny utrácel všechno za moje léky.“
„Znovu bych utratil všechny své peníze za to, abys byla zdravá.“
„A pamatuješ, co jsi mi řekl, když jsi tu zmrzlinu snědl?“ zeptala se manželka a pohladila Dalibora po hlavě.
„Že je ta nejchutnější na světě.“
„A nic se nestalo, že? Vždyť jsme to bez těch pěti tisíc zvládli.“
„Zvládli,“ potvrdil Dalibor a ukázal bankovku, kterou mu dnes vydal bankomat.
„Myslíš, že někdo další ty peníze utratil vyloženě za sebe?“ zeptala se manželka a prohlížela si vlastní rukopis.
„Možná. Bylo by zajímavé takové příběhy slyšet, ale obávám se, že se o nich nikdy nedozvíme. Co kdybychom ty peníze dali vnukovi k narozeninám?“
„Dobrý nápad. Vít se Zuzanou ho za hodinu přivedou.“
„Jasně, řekneme, že to poslal ježek — ten samý, který před deseti lety seznámil jeho rodiče.“
Jaroslav
Pokud se vám příběh líbil, podpořte autora lajky, sdílením nebo drobným příspěvkem na účet 2202206829408835. Budu vděčný za jakoukoli podporu! Děkuji!
Zdroj