Šla jen krátce — zastavila se u opuštěné lázně úplně na kraji vsi. Dřív tu stával i dům, ale čas se s ním nemazlil: rozmáčely ho deště, rozfoukaly větry. Lidé samozřejmě pomohli — co mělo nějakou cenu, odnesli. Ale lázeň přežila. V létě si v ní hrávaly děti, které sem jezdily na prázdniny. Teď stála prázdná a temně zívala černými okenními otvory.
Právě do ní Kateřina vešla a zmizela ve tmě.
Jan se plížil potichu, bál se, aby manželku nevyplašil předčasně. Po špičkách došel ke dveřím a zaposlouchal se. Z hloubi stavby se ozývalo jakési šramocení a sotva slyšitelný šepot Kateřiny. Co říkala, nebylo možné rozeznat, ale z intonace bylo jasné: něco něžného, láskyplného.
Muž to nevydržel a nahlédl dovnitř. V sotva znatelném šeru spatřil nahá ramena své ženy, uslyšel tichý sten, připomínající písknutí, a zvuk polibku.
Vyskočil, jako by ho bodla vosa, a rozběhl se pryč, už se nestaraje o to, že ho někdo uslyší. Ať slyší! Ať vědí, že je odhalil! Doma si to s manželkou vyřídí a s jejím… milencem se vypořádá!
Takže matka měla pravdu — žena mu je nevěrná!
Na auto úplně zapomněl — vletěl do domu a začal se zmítat po pokoji, chytaje do rukou věci své ženy. Ať se sbalí! Ať táhne!
Kateřina vletěla za ním a vrhla se mu kolem krku:
„Jeníčku! Co blázníš? Co tě to popadlo? Vždyť jsem tě viděla! Proč jsi utekl?“
„A co jsem měl — čekat, až tam skončíte? Ach, Kateřino! Já ti přece věřil, myslel jsem si, že nejsi taková! Mamince jsem vyčítal, že o tobě mluví ošklivě! A ty… Kdo to byl? S kým jsi tam byla? Já ho najdu!“
Kateřina se rozplakala, zavěsila se mu na ruce sevřené v pěsti. Podíval se na ni a ušklíbl se — v očích ani stopa viny, žádná lítost. Tobě je to, koukám, jedno! Udělala jsi z manžela paroháče a jsi spokojená!
Kateřina odstoupila a opřela si ruce v bok:
„Víš, Jane, já se klidně můžu i urazit! Chápu všechno — ve tmě se může leccos zdát. Ale víš vůbec, kde jsem byla? Tak pojď, já vás seznámím!“
Popadla muže za ruku a už bez skrývání ho táhla směrem k opuštěné lázni. Cestou popadla baterku a z nějakého důvodu i krajíc chleba.
Jan kráčel mlčky. Bylo slyšet jen jeho těžké dýchání. Kateřina taky neřekla ani slovo, dokud nevešli do lázně.
V opuštěné stavbě zazněl ženčin hlas jemně:
„Zlatíčko, pojď sem! Neboj se! Podívej, co jsem ti přinesla! No tak, pojď ven! Tak pojď!“
Znovu se ozval sten — unavený, těžký — a tenké, nespokojené písknutí. Z temnoty se ozvaly kroky a pak se objevila… fenka.
Jan ztratil řeč.
Kateřina svítila baterkou na psa a o něco dál — tam, kde se mrňaví štěňata vrtěla.