Na skladě to tam řešil s nějakým Tádžikem. Ten Tádžik zmizel. A peníze zůstaly.
„Poslyš, tohle přece není chyba ve výrobě, to je… gastronomická loupež!“ Jana bouchla do stolu. „Vzal si na tebe úvěr, přihlásil k tobě matku a ještě si k tobě sedá na gauč jako kmenový náčelník!“
„On říká, že jsem chladná… že se o něj aspoň jeho máma stará…“
„A ty jsi hloupá, že jsi to tak dlouho snášela!“ vyjela Jana. „Naléval ti do ucha řeči, a mezitím ti potichu navěsil dluhy!“
„Víš, už mi není dvacet. Myslela jsem si: rodina, stabilita, pohoda. Jeli jsme na dovolenou — a pak bum. Rozhodl se ke mně přihlásit mámu…“
„Jo, to je jak zvedák do postele!“ ušklíbla se Jana. „Dost, Petro. Stačí. Zítra k soudu. Podej žádost o zrušení registrace. A hned rozvod. Ať mu teď maminka vaří boršč a splácí zástavu za úvěr!“
Petra se ušklíbla. Bylo zvláštní, jak cizí vztek někdy otupí vlastní hořkost. Zvlášť když je oprávněný.
Druhý den ráno se vrátila domů. Byt ji přivítal tichem. Žádná vůně parfému, žádný křik Lenky. Jen Jakub seděl v kuchyni s červenýma očima.
„Kde je máma?“ zeptala se chraplavě, aniž by se svlékla.
„Odjela…“ podíval se na ni unaveně. „Došlo mi, že jsem to přehnal.“
„Jo. Trochu. O osm set tisíc korun,“ odsekla chladně Petra. „Chystal ses mi říct, že jsi na mě vzal úvěr?“
„Myslel jsem, že to otočím…“ Jakub si promnul spánky. „Petro, vždyť víš, jak je to teď těžké. Ty jsi pořád v práci. Chtěl jsem jen, abys viděla, že nejsem k ničemu. Že něco dokážu sám…“
„Tak jsi to předvedl! Bravo! Vzal jsi peníze, projel je, přihlásil mámu — všechno bez mého vědomí. Opravdu ‚sám‘.“
„Chtěl jsem ti dokázat, že můžu…“
„Beze mě?“ hodila tašku na zem. „Tak si teď žij — beze mě. Sám ses rozhodl, že všechno zvládneš.“
Jakub vyskočil a přišel k ní.
„Petro, takhle ne. Když chceš, přepíšu to na sebe. Splátky, úvěr. Jen neodcházej.“
„A byt?“ zvedla oči. „Na koho jsi ho napsal?“
„Na nás…“ řekl tiše. „Napůl.“
„Vážně?“ Petra se ostře rozesmála, ale smích byl skoro hysterický. „Já táhla hypotéku, rekonstrukci, nábytek, služby — a ty sis řekl: ‚tak ať je to fér‘?“
„Chtěl jsem, abys měla pocit, že všechno děláme spolu.“
„Ten pocit mám, Jakube. Jen ne ‚spolu‘, ale ‚všechno je na mně‘.“
Obešla ho, vešla do ložnice a vytáhla dokumenty ze spodní zásuvky.
„Kam jdeš?“ zeptal se mdle.
„K notáři. Pak k advokátovi. A večer — domů. K Janě.“
„Takže… je konec?“
„Jakube,“ otočila se. „Já tě nepřestala jen milovat. Já jsem unavená být sama v manželství pro dva.“
Stál tam se spuštěnýma rukama. A mlčel.
Večer seděla u Jany s čajem a přeškrtnutou kopií plné moci.
„Víš, co je na tom nejhorší?“ povzdechla si Petra. „Já věděla, že je to podpantoflák. Jen mě nenapadlo, že ten podpatek nejsem já, ale jeho máma.“
„Ha!“ Jana se rozesmála. „A tys myslela, že jsi v jeho životě sandálky?“
Smály se. Slzy už nebyly. Jen únava. A rozhodnost.