— Už je hotový, — řekla klidně. — Udělal mi ho Jakub. Vždyť jsem teď přihlášená k pobytu.
Petra ucítila, jak jí náhle úplně vyschlo v ústech.
— Cos to řekla?
Jakub sklopil oči jako školák před ředitelem:
— No… tenkrát jsi mi podepsala plnou moc, když jsi odjížděla na dovolenou. Myslel jsem, že máma bude klidnější, když tu bude registrovaná. Co kdyby něco…
— Ty. Jsi. Ji. Přihlásil. V. Mém. Bytě? — každé slovo ze sebe Petra soukala s námahou.
— V našem! — vyhrkl Jakub. — Vždyť jsme ho kupovali společně!
— Za moje peníze! — vykřikla, cítila, jak jí hoří tváře. — Hypotéku jsem táhla já! Rekonstrukci jsem platila já! Zbláznil ses úplně?
Lenka vstala z gauče jako socha spravedlnosti.
— Prodala jsem svůj byt, abych vám pomohla! A teď mě chceš vyhodit na ulici? Ty jsi bezcitná!
— A ty jsi manipulátorka! — Petra se prudce otočila a zamířila do ložnice. — Gratuluju vám, rodinko! Klidně slavte kolaudaci. Jen beze mě.
— Kam jdeš? — vykřikl zmateně Jakub.
— Do hotelu. Dokud si nenajmu právníka.
— Cože? Petro! — Jakub se za ní rozběhl. — Počkej přece, proč hned do extrémů?!
— Protože se mě nikdo neptal, — otočila se, popadla tašku. — Kdybyste se zeptali, vysvětlila bych: v tomhle bytě je jen jedna majitelka. A to rozhodně není tvoje máma.
Zabouchla dveře a nechala za sebou pach pelmení, parfému „Rudá Moskva“ a pocit, že se všechno zřítilo.
— Tak tedy, Petro, gratuluju, máte učebnicový případ. Plná moc je zlatý klíček ke všelijakým machinacím. A když navíc člověk nečte, co podepisuje, dá se na to klidně vzít úvěr i na velblouda, — ušklíbl se právník Štěpán a listoval jejími papíry. — Podívejte: přihlášení tchyně k pobytu, úvěr na 800 tisíc korun — všechno na základě plné moci. Vlastnoručně. Vaším podpisem.
Petra hleděla na listy jako na lékařskou diagnózu.
— Jasně… A pak začne chtít vyčlenění podílu. Řekne, že tu bydlela, platila jídlo, pekla… — Štěpán se na ni podíval. — Já tomu říkám „koláčové právo“. Budete se divit, jak ho soudy někdy respektují.
— Já… — Petra polkla, cítila, jak to v ní vře. — Já jen chtěla, aby mi dali pokoj, než se vrátím z dovolené! Řekla jsem: zařiď platbu za služby! A on zařídil… svou matku.
— No víte, — pokrčil právník rameny. — Důvěřuj, ale čti. Váš podpis, vaše odpovědnost.
Petra vyšla z kanceláře jako z mrazáku. Ruce se jí třásly. Šla ulicí s pocitem, že ji podvedli v karetní hře, do které se ani nepřihlásila. Šach mat. Její vlastní rukou.
Telefon zavibroval. Jakub. Stiskla „odmítnout“. Znovu a znovu.
— Dej mi pokoj, Jakube, ty, tvoje máma a kurkuma.
Ale za hodinu přece jen jela. Ne domů. Za kamarádkou.
— Tak, klid! — vykřikla Jana, kamarádka z dob studií, když nalévala do sklenic bílé. — Hotovo! Uklidníme se, napijeme se. Teď k věci: podepsala jsi plnou moc, on si vzal úvěr. Otázka zní: na co?
— Internetový obchod s kořením… — zabručela Petra bezmocně a zakousla se do sýra. — Nějaký med s pepřem, kurkuma.
Na skladě to pak všechno probíral s nějakým Tádžikem.