Před třemi měsíci, ve čtvrtek, Renata prostě došla. Už nechtěla dál hrát hru na to, že je všechno v pořádku. Lehla si na pohovku a když vešla Petra, neotevřela oči. Petra k ní přišla, zastavila se a pak tiše řekla: „Spí.“ A v tu chvíli si Renata uvědomila: když spí, Petra se chová jinak. Uvolněněji. Upřímněji.
Ten den poprvé slyšela, jak Petra v kuchyni telefonuje a stěžuje si. „Musím tu být každý čtvrtek. Nedá se to zařídit jinak. Vím, že je to moje povinnost, ale…“
Renata tehdy pochopila: opravdu je přítěž. Závazek. Čtvrtky. Už žádné další.
Dnes, sedmý čtvrtek, když Petra vzala telefon do ruky, byla Renata na bolest připravená. Věděla, co uslyší. Věděla, že nejspíš volá svému manželovi Jakubovi a řekne mu, jak je to všechno vyčerpávající. Že její matka je už stará, pomalá, že by možná bylo lepší nějaké jiné řešení.
Ale Petra Jakubovi nevolala.
„Ahoj, Zuzano,“ začala tiše a Renata to jméno poznala. Zuzana, Petřina kamarádka. Ta, se kterou chodily na univerzitu a před kterou mohla být Petra vždycky upřímná.
„Ne, nerušíš. Jsem u mámy. Spí. Mám deset minut.“
Renata slyšela, jak si Petra v kuchyni sedá. Židle zaskřípala. Rychlovarná konvice začala hučet.
„Zuzano, nevím, jak dlouho to ještě vydržím,“ zopakovala Petra a hlas se jí třásl. „Jakub se mi čím dál víc vzdaluje. Děti… děti už se mnou nemluví jako dřív. Filip mi včera řekl, že mu stejně nerozumím. Je mu čtrnáct, Zuzano. Čtrnáct. A už se mnou mluví takhle.“
Renata ztuhla.
Tohle není o mně.
„Jakub říká, že se moc bojím. Že bych ho měla nechat, ať si dělá svoje, ale… já to neumím. Neumím. Bojím se, že je úplně ztratím, když nebudu dávat pozor. Ale když dávám pozor až příliš, tak… tak mě považují za dusivou.“
Petra zmlkla. Renata slyšela, jak se zhluboka nadechla.
„A máma…“ pokračovala Petra tiše. „Máma je jediná, která… která ode mě nic nečeká.“