Rozumíš? Když sem přijdu, nemusím být dokonalá. Nemusím mít na tváři úsměv. Můžu si sednout do její kuchyně, dívat se, jak spí, a… prostě tu být. Nemusím se vysvětlovat. Nemusím nic dokazovat.“
Renata cítila, jak jí po tváři stéká horká slza.
„Nevím, jak dlouho to ještě vydržím – to, že doma musím být silná,“ zašeptala Petra. „Tady aspoň… tady aspoň nemusím nic předstírat. Jakub to nechápe. Děti to nevidí. Ale máma… máma se nikdy neptá. Nikdy netlačí. Prostě… je. A to stačí.“
Z telefonu se ozval hlas Zuzany, ale Renata slova nevnímala. Petra se tiše zasmála skrz slzy.
„Vím, že bych se o ni měla starat já. Ale někdy mám pocit, že se ona stará o mě. Aniž by o tom věděla.“
Petra zmlkla a pak vstala. Renata slyšela, jak nalévá vodu do hrnku a pak otevírá skříňku.
„Vždycky mi nechává stejný čaj,“ řekla tiše. „Heřmánkový. Ten, který jsem pila už jako dítě, když jsem špatně spala. Myslím, že ho už roky kupuje jen proto, že ví, že ho tady piju.“
Po Renatině tváři už nestékala jen jedna slza.
„Zuzano, musím jít. Ale… děkuju. Opravdu. Jen jsem to potřebovala někomu říct. Doma to nedokážu. A tady… tady spí. Tady jsem v bezpečí.“
Petra položila telefon. Renata slyšela, jak přichází ke gauči. Cítila, jak si její dcera sedá na kraj a na okamžik se dotýká její ruky.
„Mami,“ zašeptala Petra. „Vím, že spíš, ale… děkuju.“
Renata pomalu otevřela oči.
Petra sebou trhla.
„Mami! Promiň, vzbudila jsem tě?“
Renata zavrtěla hlavou. Hlas se jí třásl, ale řekla to nahlas:
„Nespala jsem.“
Petře zbledl obličej.
„Mami… jak dlouho jsi vzhůru?“
„Sedmý čtvrtek,“ odpověděla Renata tiše a posadila se. „Od sedmého čtvrtka nespím, když sem chodíš. Jen… poslouchám.“
Petře zůstala pootevřená ústa. Nedokázala promluvit.