„Myslela jsem,“ pokračovala Renata a teď už slzy nezadržovala, „myslela jsem si, že jsem na obtíž. Že chodíš jen z povinnosti. Že počítáš minuty, kdy už budeš moct jít domů.“
„Mami…“
„Ale teď už vím,“ Renata chytila dceru za ruku, „že ani ty nejsi pořád silná. A že i ty potřebuješ někoho, u koho… nemusíš být silná.“
Petra se se slzami zhroutila matce na rameno. Renata ji objala a po dlouhé době poprvé cítila, že tentokrát nebere, ale dává. Že tentokrát nedrží ji někdo jiný, ale ona drží někoho.
„Mami, promiň. Myslela jsem, že nechceš poslouchat moje problémy. Myslela jsem, že ti stačí ty tvoje vlastní…“
„Petro,“ Renata se tiše zasmála. „Je mi šestašedesát. Moje vlastní problémy už jsou nudné. Ty tvoje… ty jsou alespoň zajímavé.“
Petra se rozesmála skrz slzy.
Ten večer seděly dlouho v kuchyni. Renata vytáhla heřmánkový čaj s lístky – ten, který Petra pila v dětství. Uvařila dva hrnky. A Petra poprvé v životě vyprávěla matce, co se doma děje. S Jakubem. S Filipem. Že se bojí. Že neví, co má dělat. Že má pocit, že v ní všichni vidí někoho jiného, než kým doopravdy je.
A Renata poslouchala. Nedávala rady, neříkala „neboj se“, neříkala „všechno bude v pořádku“. Jen poslouchala. Protože už věděla: někdy není potřeba řešení. Někdy stačí, aby tě někdo vyslechl.
Když se Petra chystala odejít domů, zastavila se ve dveřích.
„Mami… příští čtvrtek… budeš vzhůru?“
Renata se usmála.
„Budu vzhůru. Ale ten čaj tu klidně nech.“
Petra se zasmála a pak matku rychle objala.
„Mám tě ráda, mami.“
„Já tebe taky, zlato. A teď už vím, že je to vzájemné.“
Když Petra odešla, Renata si znovu sedla na pohovku. Ale tentokrát si nelehla. Jen seděla a dívala se do kuchyně, kde ještě stály dva hrnky. Dva hrnky. Ne jeden.
Petra už nepřicházela z povinnosti. A ona už si nepředstírala spánek.
Protože teď už obě vědí: existuje něco, co je hlasitější než všechna slova. To, že jsou potřeba. Obě. Jedna druhé.