Jednou Jana ztratila klíče od bytu. Pro prvňačku v dobách našeho dětství to nebylo nic neobvyklého. Byla zima, holčička po vyučování stihla sjet kopec, který byl hned u školy. Prochladla. A u vchodu do domu – ejhle, klíč nikde.
Jana si sedla na lavičku a čekala na maminku. A taky na vynadání kvůli klíčům – už třetí, které od září ztratila, žádné šňůrky na krk nepomáhaly. Když z domu vyšel Jakub, byla už skoro na kraji slz, ale ovládla se. Byl starší, bydlel s ní na stejném patře, na dvoře ho všichni znali jako vůdce party a ochránce slabších. Kluk si odskočil do obchodu, vrátil se a když uviděl, že se holčička s aktovkou ani nepohnula z místa, zeptal se:
„Proč tu sedíš sama? Úplně jsi zkřehlá.“
„Ztratila jsem klíče,“ vzlykla Jana. „Doma nikdo není. Zase to schytám.“
„Tak pojď k nám, něco vymyslíme.“
Napsali Janině mamince lístek a strčili ho do dveří, aby dceru hned našla. Za deset minut už Jana seděla v kuchyni sousedova bytu a ládovala se výborným borščem. Po čaji se sušenkami Jakub holčičce navrhl, že si budou číst knížku.
Šli do rodičovského pokoje – stála tam vysoká…