Šli do pokoje rodičů – stál tam vysoký regál s knihami – vybrali sbírku „Kouzelné pohádky“ a Jakub začal číst nahlas. Jana si ani nevšimla, jak usnula. Probudila se, až když si pro ni přišla maminka. Jakubovi rodiče se hned začali za holčičku přimlouvat:
– Nekárejte ji, náš v první třídě taky pořád ztrácel klíče.
– Vždyť ji ani není za co kárat – klíče zapomněla doma.
Od té doby Jana k sousedům často chodila – maminky se spřátelily. Jakub si s ní navzdory věkovému rozdílu vždycky našel, s čím si hrát, a četl jí pohádky. Díky němu si holčička zamilovala čtení.
Na dvoře se o malou sousedku staral, choval se jako starší bratr. Ona do něj byla samozřejmě zamilovaná dětskou, nezištnou láskou. Jakub byl jejím idolem, neotřesitelnou autoritou; Janina maminka toho často využívala, když potřebovala na dceru zapůsobit – jeho slova holčička nerozporovala, věřila jim bezvýhradně.
Když se objevily potíže s matematikou, soused Janě pomáhal řešit úlohy, často kontroloval úkoly a snažil se vysvětlit to, čemu nerozuměla.