— Budeš žít sama a přemýšlet o svém chování. Až se rozhodneš omluvit, zavolej, promluvíme si. Možná ti pak i odpustím!
Adéla, jak se v takových případech sluší a patří, půl hodiny proplakala, a pak si pomyslela: a proč se vlastně sakra trápí?
Už rok připomínal rodinný život Adély nějaký cirkus. Její manžel Matěj, který se asi před devíti měsíci vrátil z dovolené strávené ve společnosti své matky, jí nečekaně udělal scénu:
— Máma má pravdu, — křičel rozzuřený muž, — ty mě jen využíváš! Náš rodinný život mě neuspokojuje.
— A to jako proč? — zeptala se Adéla. — Tři roky ti vyhovoval, a teď najednou přestal?
— Ano, přesně tak! Už mě nebaví nést za všechno odpovědnost. Proč nepracuješ? To tě už nebaví sedět doma? Kolikrát jsme tohle téma už probírali?
V tu chvíli Adéla o manžela úplně ztratila zájem. Otázka jejího zaměstnání se totiž objevovala ze strany Matěje už mnohokrát, skoro násilím se ji snažil vyhnat do práce.
Adéla nechápala proč — do rodinného rozpočtu každý měsíc přinášela částku téměř o polovinu vyšší, než byl manželův příspěvek.
Právě její pasivní příjem tvořil základ jejich finanční stability.
Ve svých osmadvaceti si Adéla vlastní prací vydělala na dvoupokojový byt.
Ve třiceti letech pochovala otce a zdědila třípokojový byt.
Nejdřív plánovala zděděnou nemovitost prodat, ale pak se rozhodla, že bude lepší ji pronajímat — tak by mohla mít příjem až do konce života.
Jakmile se do bytu nastěhovali nájemníci, Adéla okamžitě dala výpověď v práci a až do svatby si v podstatě žila bezstarostně — příjem z pronájmu pokrýval všechny její potřeby. Dokonce se jí dařilo i něco ušetřit.
Adéla chápala, odkud tyhle hádky pramení — Matěje pravidelně naváděla jeho matka.
Tchyně, Jaroslava, si z nějakého důvodu myslela, že oficiální zaměstnání nemají jen ztroskotanci. Slušný člověk přece musí pracovat.
— A ty, Adélo, jak dlouho budeš doma prosedět kalhoty? — ptala se snachy přímo Jaroslava. — Kdy už si konečně najdeš práci?
— Proč? — odpovídala Jaroslavě už po sté melancholicky Adéla. — Proč bych měla pracovat?
— Aby ses vydělávala peníze! — divila se Jaroslava. — Aby ses stýkala s lidmi, abys měla v životě cíl, koneckonců! Copak nevíš, proč lidé chodí do práce?
— S penězi, Jaroslavo, problém nemám. To přece dobře víte.
Táta se postaral o mou budoucnost. Nedostatkem kontaktu s lidmi netrpím, mám kamarádky i příbuzné.
Proto upřímně nechápu vaše požadavky, Jaroslavo.