Muž přejížděl pohledem od manželky k sestře a jejímu manželovi. A Lucie čekala. Na tom rozhodnutí záviselo jejich další manželství.
„Mami, já ne…“
„Přestaň blekotat a srovnej si manželku! Jsi přece chlap, a ne nějaký podpantoflák!“
V místnosti zavládlo ticho. Vít stál na rozcestí. Byl zvyklý poslouchat mámu a nechat se vést v každé situaci. Rozhodovat o cizích osudech pro něj bylo něco úplně nového.
Otočil se k Lucii, zhluboka se nadechl a vyhrkl:
„Ať Lenka bydlí u nás, vždyť nikomu nevadí. Copak ti to je líto? Hned tady začneš…“
„Tak takhle skončilo naše manželství,“ pomyslela si Lucie, ale nahlas řekla:
„Balte si věci. Ty,“ píchla manžela prstem do hrudi, „a celá tvoje rodina musí do západu slunce opustit můj dům. Dost, už jste mě dorazili. Vypadněte!“
„Lucie,“ zaječela na druhém konci telefonu tchyně, „to si nedovolíš!“
„Ale dovolím! Je to můj dům a platí tu moje pravidla!“ zavěsila hovor a zlostně se podívala na obyvatele domu. „Na co čekáte? Hýbejte se, už je po poledni.“
„Luci,“ zkusil se bránit manžel. „Pochop, musel jsem se postavit na stranu sestry. Je to přece moje rodina…“
„A mě tím hodit přes palubu. Že? A ještě něco — Lenka je rodina, a já jsem kdo? Zlatá slepička? Skvělá taktika, Víťo. Tak teď sklízej plody svých rozhodnutí. Ven!“
Lenka cestou nadávala a křičela. Vždyť už si stihla postavit vzdušné zámky ohledně Luciina domu.
Když křik v domě utichl, Lucie se unaveně sesunula na pohovku a vydechla. Nikdy sice nevěřila na lásku, která překoná úplně všechno. Myslela si ale, že se s Vítem alespoň navzájem respektují. Manžel však ukázal, že na zájmech své ženy mu nezáleží.
„Ještě že nemáme co dělit,“ povzdechla si Lucie.
Podnik byl otevřený ještě před svatbou, dům koupený také dřív, než se v jejím životě objevil Vít. Rozvod bude snadný. Lucie si pro formu trochu poplakala a pak vzala do ruky telefon a vytočila Petru. Potřebovala vědět, jak se cítí přítelkyně, která byla po jejím boku už dvacet let. A která ji určitě nikdy nezradí. Prověřeno časem.
Zdroj