Helena stála ve vstupních dveřích, tašku měla přehozenou přes rameno a kabát už na sobě. Rozhlédla se po bytě — všechno bylo v pořádku, všechno na svém místě. Lucie, její snacha, zrovna v kuchyni myla nádobí, stála k ní zády. Helena otevřela dveře a tiše řekla:
— Lucie, jdu do obchodu. Potřebuju mléko a chleba. Vrátím se za dvacet minut.
Lucie se otočila, v ruce utěrku, a usmála se.
— Dobře, Heleno. Já to tu mezitím dodělám a pak si dáme čaj.
Helena přikývla, vyšla ven a zavřela za sebou dveře. Slyšela, jak zámek zapadl. Vydala se k výtahu, stiskla tlačítko a pak jen stála a čekala. Výtah se rozjel, ale když měl přijet, Helena se náhle zarazila. Sáhla do kabelky. Pak znovu. A pak potřetí.
Peněženku tam neměla.
Bylo jí šedesát sedm let, dva roky byla vdovou. Její syn Petr zemřel při autonehodě a od té doby k ní Lucie, její snacha, chodila každý čtvrtek. Uklízela, vařila, povídala si s ní. Helena jí byla vděčná. Ale čím častěji Lucie přicházela, tím víc cítila, že je to jen povinnost. Lucie chodí, protože se to sluší. Protože by to tak Petr určitě chtěl.
Teď stála u výtahu bez peněženky a rozhodla se: vrátí se. Tiše. Lucii nebude rušit. Jen vejde, vezme si peněženku z nočního stolku a zase odejde.
Když ale otevřela dveře — potichu, klíčem, nezvonila —, zastavila se na chodbě. Lucie telefonovala.
Helena to nechtěla slyšet. Opravdu ne. Ale Luciin hlas se nesl z kuchyně, jasně a ostře. A Helena prostě nedokázala udělat další krok.
— Už to nezvládám, Zuzano — řekla Lucie a hlas se jí třásl. — Nevím, co mám dělat.
Helena stála na chodbě, tašku pořád na rameni. Cítila, jak se jí zrychluje tep.
— Vím, že jsem zbabělá — pokračovala Lucie. — Ale prostě jí to nedokážu říct.
Helena se přitiskla ke zdi, aby nebyl vidět její stín, kdyby Lucie vyšla ven.
Ty dva roky od Petrovy smrti byly dlouhé a prázdné. Zpočátku si Helena myslela, že už se nikdy neusměje. Pak ale Lucie začala chodit. Nejprve dvakrát týdně, potom jednou. Ve čtvrtek.
Vždycky to bylo stejné: vešla, objala ji a uvařila čaj.