Vždycky stejně: přišla, objala ji, uvařila čaj, pak uklízela, vařila, povídala si. Nikdy se moc neptala. Nikdy nebyla dotěrná. Prostě… byla.
A Helena se pomalu učila znovu dýchat.
Ale pořád tu byla ta myšlenka: Jak dlouho tohle potrvá? Jak dlouho bude mít Lucie pocit, že jí to dluží? Protože Helena věděla: ona není Luciina skutečná rodina. Lucii je třiatřicet, je mladá, krásná, chytrá. Má svůj život. Přijdou další muži, budou děti. A Helena… Helena je jen vdova, která kdysi byla matkou svého syna.
Teď slyšela Luciin hlas z kuchyně a připravovala se na to nejhorší.
„Nevím, jak jí mám říct, že se musím stěhovat,“ řekla Lucie tiše a Helena měla pocit, že se pod ní otevírá podlaha.
Samozřejmě. Stěhování. Nový život. Přirozené.
„Chápu, že tomu nerozumíš,“ pokračovala Lucie. „Ale Helena… Helena je jediný člověk, který… který se na mě nedívá, jako bych byla rozbitá.“
Helena ztuhla.
„Víš, kolik lidí mi říkalo, že se přes to musím přenést? Že jsem ještě mladá? Že by Petr určitě chtěl, abych byla šťastná? Jako by… jako by Petr byl jen úkol, který je potřeba splnit, a pak můžu jít dál.“
Lucie se odmlčela, Helena slyšela, jak v kuchyni něco cinklo. Nejspíš Lucie položila hrnek.
„Ale Helena tohle nikdy neřekla. Nikdy neřekla: přeneseš se přes to. Nikdy neřekla: najdi si někoho. Jen… jen mi dovolí tady být. A je to jediné místo, kde nemusím předstírat, že jsem v pořádku.“
Heleně stekla po tváři horká slza.
„Moji rodiče říkají, že je šílené, že k ní pořád chodím. Že to není zdravé. Že se držím minulosti. Ale Zuzano… když ve čtvrtek nejdu k Heleně, tak… tak nikde necítím, že Petr existoval. Doma není nic. Všechno jsem prodala. Nedokázala jsem se na to dívat. Ale u Heleny… u Heleny je ta pohovka, na které Petr sedával. Je tam kuchyňský stůl, u kterého snídal. Je tam všechno, co… co si ho ještě pamatuje.“
Hlas Lucie se zlomil.
„A jestli se odstěhuju z města… jestli odejdu… tak ho ztratím definitivně.“