– Adame, oběd je hotový! – Marcela se znovu snažila na syna dokřičet, ale bylo nemožné ho odtrhnout od telefonu.
– Slyšel jsi, co říkala máma? Jdi ke stolu! – zopakoval po ní manžel a zvýšil hlas.
– Co zase chcete? – zabručel Adam nespokojeně, neochotně odtrhl oči od obrazovky a přišel ke stolu.
– Jíst! – řekli rodiče současně.
– Fuj, zase polévka! Jezte si to sami! Kolikrát jsem říkal, že tuhle levnou blbost nechci. Objednejte mi burger, nebo si ho objednám sám, – vybuchl Adam a odstrčil talíř.
– Tohle říkáš komu? – otec prudce vstal od stolu a sevřel pěsti.
– Petře, ne, nech to být, vyřeším to sama, – zadržela Marcela manžela a položila mu ruku na rameno. Pak vstala a přísně se podívala na syna. – Adame, pojď se mnou.
– Zase sis něco vymyslela? Kolikrát už? – rozčiloval se, když se za matkou loudal do svého pokoje.
Marcela mlčky přistoupila ke skříni, vytáhla sportovní tašku a začala do ní skládat jeho věci – tenisky, svetr, teplákovou soupravu.
– Hej, co to děláš? – podivil se Adam.
– Balím ti věci. Stěhuješ se, – odpověděla chladně. – Bude ti jedna sada oblečení na týden stačit, nebo mám přidat?
– Kam se to jako stěhuju? – rozhořčil se syn.
– K sousedům. Bydlí tamhle přes dům. Mají sedm nebo osm dětí. Budeš u nich bydlet, podíváš se, jak se dá žít bez burgerů a gadgetů. A třeba se i převychováš.
– Zbláznila ses? Já nikam nepůjdu! – zakřičel Adam.
– To není na tobě. Bal se, hned! Půjdeš sám, nebo tě mám vystrčit? – Marcela zavřela tašku a zamířila ke dveřím.
– Mami! Ty to myslíš vážně? – Adamovi se zlomil hlas.
– Naprosto, – řekla pevně. – Už mě to přestalo bavit snášet. Tak pojď!
Marcela se dívala, jak se syn nešťastně vleče po dvoře a táhne po zemi sportovní tašku, jejíž cena odpovídala polovině měsíčního příjmu rodiny, která bydlela vedle. Ta rodina byla známá po celém okolí. Jak a čím si vydělávali, nikdo nevěděl. S matkou té rodiny Marcela sama chodila do školy. A už tehdy na tom nebyli o nic lépe.
Nedaleko bytu, kde Marcela v dětství žila s rodiči, stál rodinný dům, v němž se tísnila početná problémová rodina. Děti, věčně špinavé a hladové, se snažily chodit do školy, ale podmínky k tomu byly nulové. Soucitní sousedé neustále sbírali oblečení, potraviny a boty a nosili je té rodině. Většinu téhle „humanitární pomoci“ rodiče v klidu propili. Pravidelně je navštěvovala sociální služba a děti jim odebírala. Z nějakých důvodů je však po čase zase vraceli domů. Z té rodiny chodila s Marcelou do třídy jedna dívka, Lenka. Učila se slabě, nijak se nesnažila a život svých rodičů považovala za zcela normální.
Na rozdíl od staršího bratra se Lenka nesnažila o jiný život, o vzdělání ani o to, aby si své podmínky nějak zlepšila. Lenkův starší bratr – jediný v rodině – se dobře učil, v dospělosti nepil ani nekouřil a hodně pracoval. Zkrátka byl příkladem toho, jak výrazně se dá změnit vlastní osud.
Jak dopadl život ostatních dětí z té rodiny, Marcela nevěděla. Když se po získání vysokoškolského vzdělání vrátila do rodného města, zaslechla, že se celá rodina někam odstěhovala. Zůstala jen Lenka, která už byla vdaná a stihla porodit děti. Shodou okolností se Lenka s manželem usadili v sousedním domě. Jeden z Lenkových synů chodil do stejné třídy jako Adam.
Zřejmě se potatil po strýci. Pilný, chytrý a pracovitý chlapec byl nejlepším žákem v Adamově třídě. Na každé rodičovské schůzce na něj učitelé pěli chválu a zvlášť zdůrazňovali, v jakých podmínkách dítě žije. Dokud Adam chodil na první stupeň, Marcela ostatním dětem a jejich úspěchům nevěnovala zvláštní pozornost. Čím byl však syn starší, tím víc ji bolelo vidět jeho lhostejnost ke všemu jejímu úsilí.
Adam vyrůstal jako slabý a často nemocný chlapec. Už od narození měl velmi špatnou chuť k jídlu a byl neuvěřitelně vybíravý. Občas musela Marcela doslova tančit kolem stolu, jen aby snědl aspoň něco. Tahle vybíravost mu zůstala i v pubertě. Často vařila zvlášť pro sebe s manželem a zvlášť pro syna. Obyčejné polévky nebo řízky nesnesl ani cítit. Pokaždé musela vymýšlet něco speciálního. Když povyrostl, začal si často objednávat rozvoz nezdravého jídla. Nezbývalo než se s tím smířit, protože Adam byl schopný z trucu vyhlásit hladovku, aby si prosadil své.
Na pozadí toho všeho si Marcela čím dál víc všímala rodiny bývalé spolužačky. Její děti, jejichž přesný počet, jak se zdálo, neznala ani sama Lenka, se vyznačovaly obdivuhodnou chutí k jídlu.
Zatímco Marcela obíhala lékaře a snažila se zlepšit synovo zdraví…