– Adame, synku, pojď na oběd.
Ticho.
– Adame, maminka tě volá, neslyšíš?
– Adame, všechno vystydne! – Marcela chápala, že ji syn zase zkouší, kam až může zajít.
– Já mu tím telefonem snad zatluču hřebík na ten obraz, co spadl ze zdi! – výbušná povaha manžela už chování dospívajícího syna nezvládala.
– Počkej, půjdu tam sama.
Marcela vstala a šla do synova pokoje. Když uviděl matku, kluk se demonstrativně otočil ke zdi. Marcela posbírala jeho věci, vytrhla mu telefon z ruky a klidně se vrátila do kuchyně.
– Vrať mi telefon, hned! To je můj majetek, nemáš na to právo!
– Telefon jsem kupovala já. A rozhodla jsem se ho prodat. Tobě koupím tlačítkový. A to jen tehdy, když se budeš chovat slušně.
– Ó, represe! Starý dobrý sovětský způsob! – synův sarkasmus doháněl k šílenství i Marcelu, ale rozhodla se dotáhnout to do konce.
– Ano, represe. Když nerozumíš slovům, nevážíš si nás s otcem, neposloucháš, nechceš se učit, rozhodli jsme se, že tě na pár dní pošleme bydlet k Lukášovi.
– Kam? K tomu zavšivenému? Ani náhodou! Zavolám policii! – vyhrkl Adam.
– Odkud? Z mobilní lžíce? – ušklíbl se otec a držel v ruce synův telefon.
– Já nikam nepůjdu! – zaječel kluk.
– Půjdeš. Podíváš se, jak žijí děti v jiných rodinách. Kde nejsou podmínky k životu, není dost jídla, není ani stůl, aby si mohly psát úkoly. A přesto se snaží. Bez doučování mají samé jedničky.
– Výborně! Nemusíte pokračovat ve svých kázáních! Odejd u sám, jen abych vás nemusel poslouchat! – Adam popadl tašku a vyšel ven. Marcela se dívala, jak přechází hřiště a táhne tašku po blátě.
– Dámy a pánové, přijímáme sázky! Myslím, že náš potomek to vydrží tak hodinu! – vesele poznamenal manžel.
– Podle mě tak dvě hodiny, – řekla tiše Marcela a všimla si, že se syn potkal s Lukášem, který vedl ze školky mladší sestřičku. Bylo vidět, že ho pozdravil, ale Adam neodpověděl.
Celý večer byla Marcela jako na trní. Musela zrušit doučování, úkoly nebyly hotové a za oknem se stmívalo.
– Petře, pojď, půjdeme ho hledat. Co když se něco stalo?
– Pojďme. Náš kluk si nějak moc hraje na samostatnost.
V tom okamžiku přišla Marcele zpráva. „Adam je u nás, nemějte o něj strach. Lukáš.“
– Petře, počkej, vypadá to, že nás poprvé poslechl. Píše Lukáš, že je Adam u nich.
Syn se vrátil pozdě v noci. Tichý, mlčenlivý. Omluvil se, že byl tak dlouho pryč, rychle si vyčistil zuby, převlékl se a šel spát. Marcela se rozhodla, že se ho na nic nebude ptát.
Ráno Adam mlčky posnídal, sbalil si aktovku a šel do školy pěšky. To už se dlouho nestalo. Obvykle dělal scénu a vyžadoval, aby ho odvezli.
Po škole se Adam také vrátil domů pěšky. Tentokrát se rozhodl, že sám poví, co se s ním stalo den předtím.
– Bloumal jsem po našem okolí. Lukáš mě několikrát viděl, pak mě pozval k sobě. Mami, jak se takhle dá žít? Večeřeli prázdné těstoviny. Lukáš sám vařil a krmil ty malé. Pomáhal těm prostředním s úkoly. Mě taky nakrmil. Nešetřil jídlem, i když sami nic nemají…
– Vždyť ty těstoviny nejíš.
– On je udělal chutně, – vykroutil se syn, ale Marcela věděla, že Adam celý den nic nejedl a nejspíš by snědl cokoli. A večer jsme si lehli spát na zem, na matrace. Dokonce bez povlečení! Mají jen tři deky a dětí je pět! Lukáš mi nabídl, ať si lehnu na jeho „postel“. Rozhodl jsem se jít domů. A proč jste mě nehledali?
– Lukáš napsal, že jsi u nich.
– No jasně, on je lhář! Prosil jsem ho, ať ti to neříká.
– Asi si řekl, že budu mít strach.
– A já chtěl, abys měla strach.
– A proč jsi u nich nezůstal do rána? – zeptala se Marcela a pozorně se na syna dívala.
Adam zmlkl a uhnul pohledem. Bylo vidět, že přemýšlí, jestli má mluvit.
– Synku, co se stalo? – jemně ho pobídla matka.
– Bál jsem se, – vydechl konečně. – V noci se jejich máma vrátila domů… opilá. Začala křičet, všechny vzbudila. Lukáš ji odvedl do kuchyně, ale ona tak řvala… Pak bylo slyšet, že něco rozbila. Mami, jak je to možné? Vždyť jsou tam děti… malé, a ona… – Adamovi se roztřásl hlas. – Sbalil jsem si věci a šel domů. Mami, promiň… Budu se snažit líp učit. Opravdu. Já… dostal jsem pětku. Ale opravím to! Lukáš slíbil, že mi pomůže.
– Tak to asi není špatný kluk, – poznamenala Marcela.
– Je skvělý, – odpověděl Adam jistě. – Tak se stará o ty mladší. Víš, nechal jsem mu tam svoje věci, co jsi mi sbalila. Já mám přece jiné, a on nemá ani teplákovou soupravu. Můžu?
– Samozřejmě že můžeš, – přikývla Marcela.
Adam odešel do svého pokoje a Marcela se otočila k manželovi. Podívali se na sebe a zároveň se usmáli. Někdy je užitečné vidět život z druhé strany.