Zatímco Marcela obíhala lékaře a snažila se u věčně nemocného Adama zvýšit hladinu hemoglobinu, zdravotní sestra s údivem poznamenávala, že u dětí Lenky byla tato hodnota na vysoké úrovni.
„Tak se na vás dívám – kupujete speciální stravu, dáváte synovi přípravky s železem. A všechno marně. A přitom tu máme jednu rodinku, pět dětí. Žijí prakticky jen na obyčejných nudlích. A víte co? Všechny děti mají tváře jako jablíčka. A výsledky rozborů – jak z učebnice, ukázkové. Ze všech dětí v našem obvodu jsou to ty nejzdravější. Neuvěřitelné. Matka je naprostý lajdák, otec pije, ani nevystřízliví. Musíme k nim chodit domů, abychom vůbec dali dětem očkování.“
„Tu rodinu znám. Ta matka se mnou chodila do třídy a sama vyrůstala v úplně stejné rodině. Asi se rozhodla to zopakovat.“
„Tak to máte ‘štěstí’, že se díváte už na druhou generaci.“
Marcela se upřímně divila, jak mohou děti, které jedí, co se namane, nebýt nemocné, mít skvělou chuť k jídlu a být pořád veselé. Jednou v zimě, když Adam ležel v nemocnici s další zápalem plic, protože ho ve škole profouklo, Marcela přišla k oknu a uviděla si hrát děti Lenky. Kde byla Lenka, to nikdo nevěděl, ale všech pět jejích dětí ve věku od dvou do osmi let se hemžilo na dětském hřišti. V podzimních bundách, některé bez čepic, v tenkých punčochách klidně běhaly po závějích a házely po sobě sněhové koule. Kromě nich nebylo venku žádné jiné dítě – zvedala se vánice a přituhovalo. Po dvou hodinách už byla Marcela připravená jít ven a zahnat děti domů sama. Nakonec, když pochopila, že na ně nikdo nedohlíží, rozhodla se děti přece jen odvést k mamince. Narychlo sbalila tašku s ovocem a sušenkami a vyšla ven.
„Děti, není vám zima, když jste tak dlouho venku?“
„Ne. Mamka říkala, ať jsme venku, dokud nás nezavolá. Dělá generální úklid. A ještě nás nevolala.“
„Třeba zapomněla? Pojďte, doprovodím vás domů,“ navrhla Marcela a prohlížela si špatně oblečené děti.
„Dobře,“ odpověděl nejstarší chlapec Lukáš, Adamův vrstevník. Byl nápadně podobný svému strýci, jedinému Lenkinu bratrovi, kterému se podařilo vymanit z chudoby a dnes byl docela úspěšný.
Když došly k bytu bývalé spolužačky, Marcela slyšela zpoza dveří hlasitou hudbu. Zaklepat nepomohlo, musela vejít sama. Děti se jako kuřátka schovaly za její záda, bály se, že je matka začne kárat za to, že se vrátily bez dovolení.
„Lenko! Lenko! Jsi doma?“ snažila se Marcela něco rozeznat v bytě, jehož okna byla zakrytá jakousi náhražkou závěsů. V zadním pokoji na posteli spala Lenka, aniž by si všímala hlasité hudby.
Marcela se rozhodla, že nejdřív děti pohostí tím, co přinesla, a pak si promluví s jejich matkou.
„Tak, děti, umyjte si ruce a ke stolu, chci vás pohostit.“
„My nic nechceme, my všechno máme,“ vyhrkl Lukáš rychle, jako by to měl předem naučené.
„Ale já vás jen chci pohostit. Když chcete, mamince nic neřeknu,“ řekla Marcela spiklenecky a skládala sušenky na stůl.
V malém dvoupokojovém bytě nebyly pro děti žádné podmínky. Dokonce ani postele. V rohu jednoho pokoje stála velká pohovka a vedle ní byla naskládaná hromada starých matrací. V druhém pokoji na posteli spala Lenka.
Bylo zřejmé, že se Lenka do žádného „generálního úklidu“ nepustila. A na děti očividně zapomněla.
„Lenko, vstávej. Lenko, přivedla jsem děti. Jak to, že na ně nedáváš pozor?“
„Co? Jaký děti? Ať jsou venku, je teplo,“ zamumlala žena, aniž by otevřela oči.
„Lenko, venku je vánice. Přivedla jsem děti domů. Vždyť běhají skoro bez oblečení, nastydnou.“
„Nic jim nebude. Já celé dětství běhala v gumákách. A vidíš, vyrostla jsem.“
„To chceš samé i pro své děti?“ vydechla Marcela.
„Hele, a co jsi sem vlastně přišla? Kdo tě zval? Co je ti po mých dětech?“ konečně se Lenka posadila.
„Nic mi po nich není, je mi jich líto, venku je zima.“
Když Marcela viděla, že se Lenka zase svalila do postele, s lítostí se na děti podívala a odešla domů.
Doma přebrala synovy věci, vybrala ty, které by se mohly Lenkovým dětem hodit, zaběhla do obchodu a koupila několik čepic a šál. Večer, když děti znovu uviděla na hřišti, pozvala je k sobě.
„Nám nedovolují chodit na návštěvy k cizím,“ vystoupil opět nejstarší chlapec před ostatní a chránil mladší.
„Jakpak cizím? Já s vaší mámou chodila do školy. Chci vás pozvat k sobě, dát vám čaj. Mám syna, je stejně starý jako ty. Třeba se skamarádíte.“
Adam odmítl si s hosty hrát a zavřel se ve svém pokoji.
„Já si s těmi nebudu hrát! Pak by se mi kluci smáli. Mami! Ať už je nikdy nevidím, jak je vodíš domů!“