Marcele bylo za syna trapně. Přesto se rozhodla děti napojit čajem a dát jim večeři. Než je odvedla domů, nabídla jim, aby si odnesly věci, které pro ně předem připravila. Mladší se z nových věcí radovaly, ale Lukáš to rázně odmítl.
Během následujících několika týdnů se Marcela občas snažila rodině Lenky pomáhat. A když její syn nastoupil do školy, pokoušela se ho skamarádit se starším Lenkčiným klukem, Lukášem. Navzdory naprostému nedostatku podmínek ke studiu byl Lukáš nejsilnějším žákem ve třídě, neustále se účastnil nejrůznějších sportovních soutěží a olympiád. Zdálo se, že všechno, na co chlapec sáhl, mu šlo překvapivě snadno. I ostatní děti z téhle rodiny dosahovaly ve škole slušných výsledků. Doma se s nimi nikdo samozřejmě neučil. Doučování jim nikdo neplatil. Navíc je do školy chystali dobří lidé, protože Lenka v posledních letech pila čím dál víc a její manžel úplně zmizel.
Adam však navzdory matčiným prosbám považoval za pod svou úroveň kamarádit se s takovými dětmi.
„Mami, on ani nemá normální telefon. Obléká se jak žebrák. A ještě je to šprt. Chceš, aby se mi kluci smáli?“ odbyl syn matku, kdykoli začala mluvit o Lukášovi.
„Jenže je to jedničkář, kapitán školního týmu v běhu na lyžích a atletice. A na olympiádách má vždycky medailová místa,“ upřesnila matka.
„No jasně, ještě ke všemu šprt! Ideální kombinace! Mami, dej mi pokoj, nebudu se s ním bavit. A jeho bratry a sestry k nám netahej. Ještě by tak chybělo, aby moji kamarádi viděli, jak si sem taháš tenhle chlív!“
„Adame, přestaň. Jsou to hodné, čisté děti.“
„Jo jasně, vím, jak jsou čisté. Vždyť ani nemají kde spát. Žijí jak ve stodole.“
Přestože se dívky snažily v bytě udržovat pořádek, matka si neustále vodila domů kumpány na pití, kteří se rvali a znovu měnili byt v chaos.
Marcela se na rodinu kamarádky dívala a cítila závist. Žije si, jak chce, o nic se nestará. Je jí jedno, že děti mají hlad a jsou špatně oblečené. Hlavní je, že si sehnala na láhev, a život je krásný. Zatímco Marcela bojovala se synovou nechutenstvím, ležela s ním po nemocnicích kvůli spoustě jeho neduhů a když nastoupil do školy, platila doučování, aby Adam alespoň zvládal trojky. Přitom právě v Lukášovi viděla Marcela skutečnou touhu růst a rozvíjet se. U vlastního syna si všímala jen spotřebního přístupu.
„Petře, my snad vychováváme nějakého parazita! Náš kluk o nic neusiluje. Ani postel si neumí pořádně ustlat. Když mu neuvařím oběd, ani ho nenapadne vzít si něco z lednice. A když ho poprosím, aby aspoň vynesl koš, slyším milion námitek, že mi není otrok. Kde jsme s tebou udělali chybu? Proč se Lenka výchově dětí vůbec nevěnuje, a přesto z nich rostou takové šikulky?“
„Tak ona měla takového i bratra. Možná jsou po něm.“
„Kéž by. Ale je mi líto, že moje snaha vychází naprázdno.“
„Možná by to chtělo našemu synáčkovi nařezat a nechat ho týden bez telefonu?“
„Myslíš, že by to pomohlo?“
„Tak zkusit se to dá vždycky. Nebo ho poslat k Lence na převýchovu!“ zasmál se manžel.
Po jeho slovech se Marcela zamyslela.
„Poslyš, a co kdybychom ho k nim opravdu poslali aspoň na jeden den, aby viděl, jak žijí děti v jiných rodinách? On přece nevěří, že ne všichni rodiče můžou do dětí investovat jako my do něj. Má pocit, že ho, chudáčka, ve všem omezujeme. Koupili jsme mu zastaralý iPhone a tenisky jen za pět tisíc. A přece by měly být za deset.“
„Jo jasně, pošleme ho k Lence a pak budeme měsíc vyvádět vši.“
„Ale prosím tě, žádné vši tam nejsou. Jsou to dobré děti. Čisté. Starají se o sebe, doma se snaží uklízet. Když se na ně dívám, raduje se mi duše, že se snaží o lepší život, i když nic nemají. A ten můj? Líný povaleč bez cíle!“
Vtom zazvonil manželovi telefon.
„Tati, kde jsi?“ ozval se nespokojený hlas syna, slyšitelný i pro Marcelu, která seděla vedle.
„Doma. A co?“
„Ty pro mě nemůžeš přijet do školy? To mám jako jít pěšky?“
„Je ti čtrnáct, dojdeš.“
„Nepůjdu! Pošli mi peníze na taxi.“
„Půjdeš pěšky, po svých!“ vyštěkl manžel a položil telefon.
O půl hodiny později přišel domů rozmrzelý syn. Hodil boty i batoh v předsíni a demonstrativně se zavřel ve svém pokoji, práskl dveřmi tak, že ze zdi spadl obraz.
„Já mu teď…!“ začal se zvedat rozčilený manžel.
„Počkej, ať si vybije vztek. Sám vyjde. Ve škole nejedl, říkala mi učitelka. Hlad je nejlepší vychovatel.“
Jenže ani po hodině syn nejevil žádné známky lítosti. Mateřské srdce Marcely to nevydrželo a rozhodla se sama jít syna zavolat k obědu.