Bohuslav Rychlý vešel do skladu bez zaklepání. Helena Moravecová zrovna vytírala podlahu; když se narovnala, stál už těsně před ní. Na sobě měl drahý oblek, kolem sebe vůni parfému a v očích ten chladný, hodnotící pohled, jakým se obvykle měří kus nábytku.
„Zítra večer mám jednání,“ pronesl věcně. „Potřebuju mít po boku ženu, aby to působilo reprezentativně. Budete sedět, mlčet a občas přikývnete, když naznačím. Dvě hodiny, nanejvýš. Zaplatím vám tolik, kolik si tady vyděláte za tři směny.“
Helena položila hadr na okraj kbelíku a pomalu si stáhla gumové rukavice. Čekal na odpověď, ale ne tak, jak čeká někdo, kdo se ptá. Spíš jako člověk, který už předem ví, že uslyší „ano“. Kvůli úvěru. Kvůli mámě. Protože žádná jiná možnost není.
„Co si mám vzít na sebe?“ zeptala se klidně.
„Něco tmavého a nenápadného. Hlavně buďte potichu. Úplně. Je to jasné?“
Přikývla. Otočil se na patě a odešel, aniž by za sebou zavřel dveře.
Restaurace patřila k těm, kde jídelní lístek neobsahuje ceny. Helena kráčela za Bohuslavem a vnímala, jak ji cizí šaty táhnou v ramenou a jak ji tlačí nepohodlné podpatky půjčené od sousedky. U stolu už seděli dva muži: zavalitý partner s těžkými víčky a právník, který svíral desky s dokumenty. Bohuslav ji odbyl krátkým představením:
„Helena, vzdálená příbuzná. Občas mi pomáhá s papíry.“
Partner po ní přelétl očima a vrátil se k menu. Právník ani nezvedl hlavu. Posadila se, ruce složila do klína a stala se neviditelnou — přesně tak, jak to měla nacvičené.
Rozhovor se točil kolem termínů, přepravy a čísel. Bohuslav působil suverénně, mluvil rychle a bez zaváhání. Partner naslouchal a občas přikývl, ale v pohledu se mu zračila opatrnost. Helena se jídla ani nedotkla. Seděla rovně, dívala se z okna a poslouchala jen napůl.
Když přinesli dezert, právník vytáhl smlouvu a posunul ji k Bohuslavovi. Ten ji přejel očima a přikývl. „Je to v pořádku.“
Partner se ušklíbl a podíval se na Helenu. „Pane Rychlý, říkal jste, že vaše příbuzná pracuje s dokumenty?“
Bohuslav znatelně ztuhl. „Archiv. Nic složitého.“
„Tak ať nám tenhle bod přečte nahlas,“ podal jí právník list a prstem označil řádek. „Když se v tom vyzná.“
V jeho hlase bylo tolik jedu, že se v ní cosi stáhlo. Ne strachem, ale vztekem. Dvaadvacet let stála před třídou, rozebírala texty a vysvětlovala souvislosti, které právníci často luští se slovníkem v ruce. A teď tu seděla jako dekorace, kterou někdo zkouší, jestli vůbec umí číst.
Vzala papír, odstavec přečetla jasně a bez zaváhání. Hlas se jí ani nezachvěl — zvyk je zvyk. Potom dokument položila zpět na stůl a klidně se podívala právníkovi do očí, než se nadechla, aby promluvila dál.