„…v článku o termínech dodání ale vůbec není uvedeno, o jaké dny jde,“ pokračovala klidně. „Zda se počítají kalendářní, nebo pracovní.“
Právník se zamračil, jako by slyšel banalitu.
„A v čem je rozdíl?“ utrousil.
Helena Moravecová se ani nehnula. „Zásadní. Zákon říká jasně, že pokud to není specifikováno, berou se dny kalendářní. Jenže hned v dalším odstavci už operujete s pracovními dny. V praxi to znamená, že dodávku lze legálně posunout skoro o tři měsíce, aniž by se formálně porušila smlouva.“
Bohuslav Rychlý strnul. Partner naproti nim se narovnal v židli. Právník rychle popadl smlouvu, přejel text očima a barva mu z tváře začala mizet.
„A ještě jedna věc,“ dodala Helena tiše, téměř omluvně. „V části týkající se celního řízení je odkaz na vyhlášku, která byla zrušena před rokem. Pokud by přišla kontrola, dostanou pokutu obě strany – a to kvůli neplatnému právnímu základu.“
V místnosti se rozhostilo takové ticho, že bylo slyšet, jak číšník u barového pultu cinká sklenicemi. Partner se pomalu opřel a zadíval se na právníka.
„Ctibore,“ oslovil ho chladně, „vysvětli mi, jak se tohle mohlo stát.“
Ctibor Míka otevřel ústa, ale žádná slova z nich nevyšla.
Partner vstal, zapnul si sako a obrátil se k Bohuslavu Rychlému. „Ozvěte se, až budete mít k dispozici kompetentního právníka. Do té doby jednání odkládáme.“
Odešel bez dalšího slova. Právník shrnul papíry, vyskočil a vyrazil za ním, aniž by se rozloučil. Bohuslav zůstal sedět, zíral do prázdného talíře a mlčel. Helena také. Po chvíli zvedl hlavu a podíval se na ni pohledem, jako by ji viděl poprvé v životě.
„Kde jste se tohle naučila?“ zeptal se.
„Dvaadvacet let jsem učila dějepis,“ odpověděla prostě. „Pracovala jsem s archivy, právními akty a dokumenty, kde jediná čárka dokáže převrátit význam naruby. Když mě propustili, vzala jsem práci uklízečky – peníze byly potřeba hned. Ale číst jsem nezapomněla.“
Chvíli mlčel. Pak vytáhl telefon a vytočil číslo. „Tadeáši? Okamžitě zavolej partnerům. Řekni jim, že náš nový analytik objevil kritické chyby ve smlouvě a připravujeme úpravy. Ano, přesně tak. Zachránili jsme je před ztrátami, ne naopak.“
Telefon položil na stůl a znovu se na Helenu podíval. „Zítra v devět buďte v kanceláři. Čtvrté patro, místnost čtyřicet dva. Budete kontrolovat smlouvy. Zkušební doba tři měsíce.“
„Já jsem uklízečka,“ hlesla.
„Byla jste,“ opravil ji. „Teď jste analytička. Nějaké otázky?“
Helena mlčela. Slova nepřicházela. Jen měla zvláštní pocit, že se zem pod nohama konečně přestala propadat.
Ráno vešel Antonín Vacek z personálního oddělení k Bohuslavu bez zaklepání a zavřel za sebou dveře. „To myslíte vážně? Uklízečka na pozici analytika? Kolektiv to nevezme, je to proti všem postupům, je to…“
„Zachránila smlouvu, kterou vaši právníci málem pohřbili,“ přerušil ho Bohuslav. „Dnes ji zaměstnáte. Hotovo.“
„Ale ona přece nemá odpovídající vzdělání…“