„…vzdělání!“ dořekl Antonín Vacek dotčeně.
„Na druhou stranu má bystrou hlavu a smysl pro detail,“ opáčil Bohuslav Rychlý klidně, ale ostře. „Což se, zdá se, nedá říct o každém, kdo má titul. To je vše, pane Vacku.“
Personalista odešel bez dalšího slova a při odchodu nechal dveře prudce bouchnout.
Helena Moravecová mezitím seděla v nenápadné kanceláři ve čtvrtém patře. Před sebou měla úhledně srovnanou hromadu smluv. Prsty se jí lehce třásly – ne nervozitou, spíš nezvykem. Ještě nedávno držela v rukou mop, teď listovala dokumenty, na jejichž správnosti závisely cizí peníze i pověst firmy.
Asi po dvou hodinách se ve dveřích objevila Veronika Vaněková. Vedoucí právního oddělení, dokonale upravená, s výrazem člověka, který je zvyklý dívat se na ostatní shora. Posadila se na roh stolu a pobaveně se usmála.
„Buďme k sobě upřímné, Heleno,“ začala sladkým tónem. „Jednou jste měla štěstí. Právničina ale nestojí na náhodě, nýbrž na kvalifikaci. Bohuslav Rychlý to brzy pochopí a vy se vrátíte… no, tam, kam patříte.“
Helena k ní pomalu vzhlédla. Chvíli mlčela, aniž by hnula brvou. Pak beze slova podala Veronice jeden list papíru.
„Tady jsou tři vaše smlouvy,“ řekla klidně. „V každé je chyba. V jedné z nich hrozila firmě výrazná finanční ztráta jen proto, že jste zaměnila kalendářní dny za pracovní. Mám to ukázat panu Rychlému?“
Veroničin úsměv zmizel. Její tvář ztvrdla, vstala, otočila se a odešla. Dveře za sebou ani nezavřela.
O měsíc později si Bohuslav Helenu zavolal k sobě. Vešla s deskami plnými poznámek a posadila se naproti němu. Dlouho mlčky listoval jejími záznamy. Nakonec je odložil a zadíval se na ni.
„Našla jste pochybení v devíti kontraktech,“ řekl pomalu. „Dva z nich už byly připravené k podpisu. Díky vám jsme vše stihli opravit. Jediná vaše otázka obrátila naruby nejen jednu zakázku, ale i mou profesní dráhu. Partneři teď trvají na tom, abyste kontrolovala všechny dokumenty před podpisem. Zkušební doba končí. Zůstáváte. Natrvalo.“
Helena chvíli hledala slova. „Děkuji.“
„Ne,“ zavrtěl hlavou Bohuslav. „Děkovat bych měl já. Nevrátila jste mi jen smlouvu. Připomněla jste mi, že skutečná odbornost nemá nic společného s názvem pozice.“
Veronika Vaněková podala výpověď dva měsíce poté, co Bohuslav na poradě veřejně ocenil Helenin přínos pro firmu. Říkalo se, že nastoupila jinam, ale bez doporučení odsud. Právník Ctibor Míka zmizel rovněž — tiše, bez rozloučení. Bohuslav pouze poznamenal, že jeho služby už společnost nepotřebuje.
O půl roku později kráčela Helena chodbou s deskami pod paží a nikdo už ji nepřehlížel. Nosila střídmé kostýmy, mluvila málo, ale vždy k věci. Bohuslav ji zval na všechna důležitá jednání — ne z povinnosti, ale proto, že jí věřil.
Jednoho dne scházela dolů do přízemí…