…sešla do vstupní haly a u recepce si všimla nové dívky v pracovním oblečení uklízečky. Stála tam nejistě, v ruce pomačkaný seznam místností, a očima těkala mezi názvy, jako by se bála udělat první krok. Helena se na okamžik zastavila, pak k ní přistoupila a klidným hlasem poradila:
„Začněte třetím patrem. Je tam větší klid. A kdyby něco nebylo jasné, klidně se ptejte.“
Dívka zvedla pohled, úlevně se usmála a vděčně přikývla. Helena už se nezdržovala, otočila se směrem k výtahům. Za deset minut ji čekalo důležité jednání a tentokrát tam nešla jako tichý stín v rohu místnosti.
Už dávno si zvykla nepolykat slova, když viděla chybu. Přestala se omlouvat za svou přítomnost, za názor, za to, že zabírá místo. Někde mezi zaprášenou úklidovou komůrkou s kýblem a dnešní kanceláří s výhledem na centrum města si znovu vybavila, kým bývala dřív — ještě předtím, než ji okolnosti naučily být neviditelnou.
A Bohuslav Rychlý? Ten se mezitím posunul také. Získal vyšší pozici a postavil se do čela celého oddělení. Na firemním večírku, kde se mísil smích se cinkáním skleniček, se postavil, krátce se rozhlédl po sále a pronesl jen několik slov:
„Na ty, kteří se nebojí klást správné otázky.“
Helena zvedla sklenku spolu s ostatními a lehce se pousmála. Dobře věděla, že jediná otázka, položená ve správný okamžik, dokáže převrátit běh událostí. Nejen uzavřenou smlouvu. Nejen pracovní dráhu. Ale celý lidský život.