Ivetě Vaněkové zněl hlas jako vždy – medově ulepený, přehnaně sladký, s protahovanými slabikami i úsměvem, který působil spíš jako maska než projev radosti. Byl to už pátý den v řadě, kdy se ona se svým manželem objevovali u nich doma den co den, bez jediné přestávky, skoro jako by měli předplacený stůl. Vlastně ještě hůř – nechovali se jako v obyčejné jídelně, ale spíš jako v lepší restauraci, kde se automaticky objednává to nejdražší a nejchutnější.
„No to je překvapení! Vy už jste tady zase?“ vyštěkla Zuzana Králová podrážděně z obýváku. „Jak milé. Jen mi prosím řekněte, kdy se na našich dveřích objevila cedule s nápisem ‚stravovací zařízení‘. Vy ji zřejmě vidíte, když k nám chodíte jako do bistra. I když vlastně ne… v kavárně se přece platí. Takže jste si náš byt nejspíš spletli s nějakou noclehárnou nebo charitou, kde dobrodinci krmí všechny chudáky, kteří si sami jídlo dovolit nemohou. Je to tak?“
„Je mi zle! Vlastimile, chyť mě, já omdlévám!“ spustila Iveta Vaněková a teatrálně se zavěsila do manžela. „Taková nestydatost! Taková nehoráznost! Slyšel jsi to, Fero?“
„Co si to dovoluješ, ty nestydo!“ zahřměl Vlastimil Rychlý a přitom okázale podpíral ženu, která se pomalu sesouvala k zemi. „Z čeho nás tady obviňuješ? A kde je náš syn? Proč dovolí, aby se s námi takhle zacházelo?“
„Váš syn odešel,“ odpověděla Zuzana klidně, ale pevně. „Radek se šel projít, aby se uklidnil. Taky se mu totiž nelíbilo, že už nechci dál mlčet a snášet tohle ponižování.“
„Okamžitě zavolej mámě a řekni jí, že dneska se u nás nic nekoná,“ prohodila Zuzana nespokojeně směrem k manželovi, když plánovala vzít děti do kina a pak na procházku do parku.
„Jak to myslíš?“ zarazil se Radek Vysoký. „Co se stalo? Proč tu dnes rodiče nechceš?“
„Protože tu byli včera. A předevčírem. A den předtím taky. Vlastně tu byli i čtyři a pět dní zpátky,“ vychrlila. „Seděli tu skoro celý den. Kvůli nim nestíhám vůbec nic. Pořád jen vařím, chystám stůl a pak myju hory nádobí po vás všech. Přijde ti to normální?“
„Nenapadlo mě, že je to pro tebe taková zátěž,“ urazil se Radek. „Máma s tátou se těší na vnoučata, chtějí s nimi být co nejvíc.“
„Tak moc, že je připravili o letní dovolenou,“ vybuchla Zuzana. „Tu, na kterou jsem mimochodem šetřila já! Ty jsi všechny své drobné výdělky nacpal do té své polomrtvé káry, zatímco já myslela na děti!“
„Nepřeháněj,“ bránil se. „Rodiče si od nás jen půjčili. Kupovali byt. Dokonce nový, aby to měli blíž k nám,“ vysvětloval tónem, jako by to slyšela poprvé.
„Výsledek je ale jasný,“ nedala se. „Dal jsi jim všechny naše úspory a my nikam nejeli. Tečka.“
„Tak pojedeme příští rok,“ mávl rukou Radek podrážděně. „Peníze vrátí. Nemusíš to pořád vytahovat. Děti už na to dávno zapomněly, jen ty ne.“
„Dobře,“ vydechla Zuzana. „Jestli ti tohle připadá v pořádku, nechme to zatím být. Ale zajímá mě něco jiného. Kolik času a hlavně proč mám živit tvoje rodiče ze svého? Stačí mi starost o tebe a o dvě děti.“
„Přijde ti snad pohostit rodiče, když přijdou na návštěvu, něco nepřijatelného?“ ohradil se.
„To vůbec ne,“ odpověděla chladně. „Ráda pohostím. Jenže když se zdraví dospělí lidé usadí někomu na krku, zneužívají laskavost a chodí se najíst každý den, to už není návštěva. To je drzost.“
„Zuzano, uvědomuješ si, že takhle mluvíš o mých rodičích?“ zaprotestoval Radek dotčeně.
„A uvědomuješ si ty, že jsem se za poslední týden změnila z manželky a mámy na kuchařku a uklízečku?“ opáčila. „O penězích ani nemluvím. Tvoje maminka si nedávno poručila čerstvě naloženého pstruha a tatínek si zase usmyslel, že má chuť na poctivou domácí polévku, čímž bylo jasné, že tenhle spor zdaleka nekončí a napětí mezi nimi bude ještě růst.