Iveta Vaněková mluvila dál, jako by vůbec nevnímala, proč vlastně Zuzana s Radkem přišli. S vážnou tváří jim vysvětlovala, že její bratr s manželkou jsou momentálně bez rezerv a že ona sama si přeje jediné – aby Anežka Tichýová měla svatbu, za kterou by se nikdo nemusel stydět. Tahle slova pronesla v okamžiku, kdy mladí manželé přišli rodiče navštívit s radostnou náladou a dvěma zásadními novinkami: čekali dítě a současně plánovali co nejdříve pořídit vlastní bydlení.
Radek už to nevydržel. Nechápavě se na matku podíval a zvýšil hlas.
„Mami, ty jsi nás vůbec poslouchala? Říkali jsme ti, že budeme mít dítě. A že nutně potřebujeme koupit byt. Pokud ty peníze dáme Anežce na svatbu, zůstaneme dál v té cizí, studené garsonce na kraji města. A tam si máme přivézt miminko? Tohle nám opravdu navrhuješ?“
Iveta Vaněková se nenechala vyvést z míry. Podle ní přece nešlo o žádné ohrožení jejich budoucnosti. Tvrdila, že jen navrhuje vypomoct rodině. Peníze se jim prý vrátí, a to do poslední koruny. Anežčin nastávající byl údajně podnikatel, i když si Iveta nemohla vzpomenout v jakém oboru. Navíc dítě se nenarodí hned, času je podle ní dost – víc než půl roku. To prý bohatě stačí, aby se všechno stihlo, včetně koupě bytu. Její chladný, až vypočítavý tón Zuzanu bodl u srdce.
„Prosím vás, to snad nemyslíte vážně,“ neudržela se Zuzana. „Takový podnikatel, že si nedokáže zaplatit ani vlastní svatbu?“
Iveta si jen povzdechla a mávla rukou. Podle ní se podobné výkyvy v podnikání stávají. A navíc jim bez obalu vyčetla, že odmítat pomoc příbuzným je jednoduše hanba.
Nakonec peníze nikomu nepůjčili. Byt koupili, i když Radek byl v jednu chvíli téměř zlomený a snažil se Zuzanu přemluvit, aby matčině prosbě vyhověli. Zuzana ale ustoupit odmítla. Když se jim narodila dcera Dita Rychlýová, přivezli ji už do vlastního, nového bytu, kde to vonělo čerstvou výmalbou a nadějí.
Po narození druhého dítěte, syna Šimona Hájka, však přišla další těžká etapa. Zuzana si s Radkem vážně sedla a otevřeně s ním mluvila o tom, že by se měl konečně věnovat právnické praxi. Peněz bylo zoufale málo. Ona sama, zavřená doma na rodičovské, využívala každou volnou chvíli k psaní seminárních a diplomových prací na zakázku, jen aby do rodinného rozpočtu přidala aspoň něco. Radek ale změnu odmítal. Práce řidiče mu vyhovovala a neviděl důvod cokoliv měnit.
„Já auta miluju, vždyť víš,“ vysvětloval jí. „Tohle je moje parketa. Právničina by mě zničila, je to suché, ubíjející. A navíc nemám žádnou praxi, všude chtějí zkušené lidi. Dodnes nechápu, proč mě rodiče nutili to studovat.“
Když se Zuzana vrátila z druhé rodičovské do práce, konečně se jí trochu ulevilo. Finance se stabilizovaly, ale klid netrval dlouho. Objevil se nový problém – Radkovi rodiče se rozhodli stěhovat. Chtěli prodat svůj dvoupokojový byt a pořídit si menší, moderní jednopokojový, zato co nejblíž synovi a jeho rodině.
Zuzaně se ten nápad od začátku příčil. I když bydleli dál, Iveta s Vlastimilem Rychlým u nich trávili neuvěřitelné množství času pod záminkou návštěv vnoučat. Jenže nešlo jen o jídlo, které u Zuzany pravidelně konzumovali. Iveta měla pocit, že si může odnést cokoliv, co se jí zalíbí. Jednou to byl prací prášek, který jí voněl, jindy šampon, který podle ní už stejně dlouho stál ve skříňce.
„Stejně ho nepoužíváte. Vezmu si ho, ať tu zbytečně neleží,“ komentovala své počínání.
Protože byla přesvědčená, že snacha v univerzitě slušně vydělává, brala Iveta bez ostychu všechno možné – uzeniny z lednice, sýry, pytel brambor, nové utěrky, jar na nádobí, dokonce i zcela nové hrnky.
„K té vaší kuchyni se vůbec nehodí,“ prohlásila vždy znalecky a nádobí mizelo v její tašce.
Nakonec si vyhlédli byt v novostavbě, jenže peníze z prodeje starého bytu nestačily.
„Musíme rodičům pomoct,“ oznámil Radek jednou večer. „Dáme jim peníze.“
Zuzana zavrtěla hlavou. „Žádné navíc nemáme. To, co jsme ušetřili, je na dovolenou. Slíbila jsem ji dětem.“
„Už prodali byt a nemají kde bydlet,“ naléhal Radek. „Copak jsi tak bezcitná? Já už jsem jim řekl, že jim pomůžeme, ať si ten byt koupí.“
„Nesouhlasím. My s dětmi jsme na ten odpočinek čekali celý rok.“
„Rodiče jsou v bezvýchodné situaci. A my jim musíme pomoct,“ trval Radek na svém, aniž tušil, že tím otevírá další ostrý konflikt, který brzy vyvrcholí.