…z obyčejného venkovského kuřete. A sotva to dořekla, oběma rodičům se najednou zastesklo po dávno zapomenuté chuti manti plněných jehněčím. Nepřipadá ti to zvláštní, miláčku?
„Ty se chceš zase hádat? Co to máš za povahu, Zuzano?“ vyjel na ni Radek podrážděně. „Dřív jsi taková nebyla!“
„Ale prosím tě, proč bych se hádala?“ odpověděla klidně, až příliš klidně. „Jen se ti snažím připomenout, že bankovky ze sebe netisknu. To, co vydělám, chci dávat hlavně svým dětem – synovi a dceři. Každý den něco potřebují, a není toho málo. A tvoji rodiče? Oba normálně pracují. Tvůj táta má navíc důchod. Opravdu si nedokážou koupit kousek pstruha, kuře z farmy nebo kilo jehněčího, aby si sami udělali manti, bez kterých se jim podle všeho hroutí celý svět?“
„Jsi nesnesitelná!“ vyštěkl Radek. „Je mi odporné tě vůbec poslouchat. Vyčítáš sousto mým rodičům, kteří pro nás udělali tolik věcí!“ Práskl dveřmi a uraženě odešel.
Zuzana moc dobře věděla, kam zamířil – do garáže, kde dokázal prosedět celé hodiny. Nad jeho posledními slovy se jen ironicky pousmála.
„No jistě,“ zamumlala si pro sebe. „Pomáhali… To mi to raději neměl ani připomínat.“
Když se Zuzana Králová a Radek Vysoký před deseti lety brali, měli jasno: chtějí bydlet sami. Pronajali si malý byt na okraji města. Nebyl útulný a cesta na univerzitu, kde Zuzana po dokončení ekonomie začala učit, byla zdlouhavá. Jenže co znamenalo nepohodlí oproti mládí a vášni, která je tehdy úplně pohltila?
Radek nastoupil jako řidič do redakce novin, přestože měl vystudovaná práva. Nijak ho netrápilo, že jejich společné příjmy sotva stačí na nájem a skromné živobytí. Dal přednost práci, která ho bavila a nebyla vyčerpávající.
„Poprosím rodiče,“ prohlašoval sebejistě, když Zuzana s obavami počítala výdaje poté, co si musela koupit další drahý kostým nebo boty, aby před studenty působila reprezentativně. „Máma slíbila, že nám tenhle měsíc pomůže s nájmem.“
„Vážně? To je skvělé!“ radovala se tehdy důvěřivě Zuzana. „To by nám Iveta Vaněková hrozně pomohla.“
Radkovi rodiče jim skutečně posílali peníze. Zuzana se na své obrátit nemohla – otec odešel k jiné ženě a matka sama vychovávala Zuzaninu mladší, ještě nezletilou sestru.
Jenže tahle pomoc měla i temnou stránku. Iveta Vaněková totiž nikdy nenechala zapomenout, že peníze nejsou dar. Počítala s jejich návratem – a nejlépe okamžitě. Zuzana se proto všelijak otáčela, brala si brigády a dluhy co nejrychleji splácela. A pak tu byl ještě druhý problém: tchyně si zvykla využívat Zuzanu pro vlastní zájmy.
Jednou bylo třeba „zařídit“, aby se synovec sestřenice dostal na prestižní fakultu bez školného, přestože šlo o notorického lenocha s mizernými známkami. Jindy bylo nutné během semestru zázračně zapsat dceru dávné kamarádky – samozřejmě opět na bezplatné studium. A pak tu byly prosby, aby Zuzana vyřešila absence a nesplněné zkoušky problémového studenta, syna sousedů Radkových rodičů.
Tyto rozhovory Zuzanu vysilovaly. Znovu a znovu Ivetě Vaněkové vysvětlovala, že nemá pravomoci ani možnosti takové věci ovlivňovat.
„Jak to, že nemáš?“ rozčilovala se tchyně. „Vždyť tam přece učíš, nejsi žádná uklízečka! Doktorát chceš obhajovat a pomoct odmítáš?“ Nechtěla věřit, že snacha mluví pravdu.
Když Zuzana zjistila, že je těhotná, rozhodla se, že je čas na vlastní bydlení – i kdyby na hypotéku. Peníze ze svatby, které kdysi rozumně uložila na účet s úroky, se mezitím pěkně zhodnotily a na počáteční vklad už měli s Radkem našetřeno.
Ani tentokrát se však neobešlo bez trapných situací. Iveta Vaněková, která o těchto úsporách věděla, najednou přišla s požadavkem: chtěla, aby jí Zuzana a Radek půjčili tyto peníze na neurčito její neteři Anežce Tichýové, která se v osmnácti letech rozhodla vdávat.
„Můj bratr se ženou teď…“ začala tchyně svůj naléhavý monolog, aniž by tušila, že tím otevírá další kapitolu napětí, které mezi nimi teprve naplno propukne.