— Volala tvoje máma, — pronesla Daniela Řezníková tlumeným hlasem, až nepřirozeně klidným. — Popřála nám k odjezdu. Říkala, jak má obrovskou radost, že se nám to povedlo. A mimochodem dodala, že Andrea Starýová s Mojmírem Procházkou a dětmi taky přijedou k nám na chalupu. Zítra večer.
Rostislav Tomášek zůstal stát jako přikovaný. Taška, kterou právě položil na postel, mu vyklouzla z ruky a s tupým žuchnutím dopadla na podlahu.
— Dani, já…
— To si děláš legraci? — hlas se jí na okamžik zlomil, ale rychle se nadechla a ovládla se. — Rosti, vždyť jsme se jasně domluvili. Slíbil jsi mi, že to nikomu neřekneš.
— Já to neřekl! — bránil se a instinktivně zvedl ruce. — Přísahám, Danielo, jen jsem mámě zmínil, že přes svátky nebudeme ve městě.
— Jasně, — ušklíbla se hořce. — A ona si to samozřejmě dala jedna a jedna dohromady. Hned obvolala svou milovanou dcerušku. Úplně slyším ten rozhovor: „Představ si, Daniela s Rostislavem získali nějakou chalupu. Budou tam sami slavit Silvestra. Jen oni dva. To je od nich ale sobecké, viď?“
— Dani, máma to takhle určitě nepodala…
— Opravdu? — otočila se k němu a on si všiml slz, které se jí leskly v očích. — Tak jak si vysvětluješ, že tvoje sestra už balí kufry a chystá se přijet i s celou rodinou? A bere s sebou i děti, pro pořádek dodávám.
Rostislav si sedl na kraj postele. Měl pocit, že se mu pod nohama rozpadá všechno, na čem poslední měsíce stáli. Půl roku. Celých šest měsíců dřeli na té chalupě od rána do večera.
Když na jaře zemřela teta Růžena Pražáková, zavolala Daniele její matka pozdě večer. Bez zbytečných okolků jí oznámila, že Růžena odkázala Danielě svou chalupu u Benešova. Malý pozemek, starý domek, sauna, skleník. Daniela se tehdy rozplakala. Tetu měla ráda, i když se vídaly jen zřídka.
— Co kdybychom to zkusili… — začala tehdy nejistě a utírala si tváře. — Dát to celé dohromady? Nikdy jsme přece neměli místo, kam bychom mohli utéct od všeho ostatního.
Rostislav neváhal ani minutu. Panelákový byt, neustálý hluk, sousedi nad nimi, kteří už třetím rokem nepřetržitě rekonstruovali — to všechno ho vysávalo. Představa vlastního domu, ticha a lesa na dosah byla lákavá.
— Jen prosím nikoho neinformuj, — požádala ho tehdy Daniela. — Aspoň zatím. Dokud to nedáme do pořádku. Znáš to… každý má hned spoustu rad a všichni vědí nejlíp, co bychom měli dělat. A tvoje rodina…
Nedopověděla to, nebylo třeba. Rozuměl jí. Jeho matka, která považovala kontrolu jejich života za svou povinnost. Sestra Andrea Starýová, schopná využít jakoukoli situaci ve svůj prospěch. A Mojmír Procházka, její manžel, věčně veselý lehkovážný chlap, přesvědčený, že mu svět něco dluží.
— Dobře, — souhlasil tehdy Rostislav. — Nikomu ani slovo.
A skutečně mlčeli. Od května trávili každý víkend na chalupě. Nejprve vyklízeli roky nahromaděný nepořádek — teta Růžena už se o pozemek dlouho nemohla starat a všechno bylo zarostlé a zpustlé. Pak přišel na řadu samotný dům.
Rostislav natíral stěny, měnil elektroinstalaci, spravoval střechu. Daniela drhla podlahy, lepila tapety, hledala nábytek na bazarech a po internetu. Do chalupy šly všechny úspory, každá volná koruna, každá hodina. Celé léto tam jezdili na celé víkendy. Žádná dovolená, žádné moře jako u známých. Jen práce.
— Podívej, jak to krásně vychází, — zářila Daniela štěstím, když v srpnu dokončili verandu. — Rosti, dokážeš si představit, že tady oslavíme Nový rok? Postavíme stromek, rozděláme oheň v krbu…
— Jenže my žádný krb nemáme, — usmál se tehdy Rostislav.
— Tak ho postavíme! — rozesmála se a objala ho. — Všechno zvládneme.
A zvládli. Rostislav našel řemeslníka, který jim pomohl vybudovat skutečný krb na dřevo přímo v obýváku. Stálo to spoustu peněz, ale když v říjnu poprvé zapálili oheň, Daniela seděla na podlaze, dívala se do plamenů a brečela štěstím.
— Tohle je naše místo, — šeptala. — Opravdu naše. Chápeš? Poprvé v životě.
V prosinci byl dům hotový. Teplý, útulný, s novými okny, opravenou saunou a dřevníkem plným březových polínek. Daniela pověsila lněné závěsy, rozložila měkké deky, všude rozmístila svíčky v ozdobných svícnech. Do kuchyně přibyl velký dřevěný stůl, který společně objevili na bleším trhu a vlastníma rukama zrenovovali.
— Vlastně jsme si to tu ještě ani jednou pořádně neužili, — poznamenal Rostislav při jedné z posledních cest. — Pořád jen makáme.
— O to víc si to vynahradíme na Silvestra, — přitiskla se k němu Daniela. — Přijedeme sem, budeme jen my dva a…