…sám. Nebo s nimi, jestli chceš. Každopádně beze mě.
— Takhle to přece nemůžeš myslet…
— Můžu, — přerušila ho klidně, až ho ten tón bodl víc než křik. Popadla kabelku a vykročila ke dveřím. — A víš co? Možná jsem to měla udělat už dávno. Dám ti pět minut. Pět. Jestli se rozhodneš správně, zůstanu. Jestli ne, jedu k kamarádce. A pak se uvidí, co bude dál.
Dveře ložnice se s tupým zvukem zavřely. Rostislav Tomášek zůstal stát mezi cestovními taškami, s mobilem v ruce, v bytě, který se mu najednou zdál nepříjemně tichý.
Pět minut. Jen pět mizerných minut.
Začal přecházet sem a tam, jako by byl zavřený v kleci. V hlavě se mu okamžitě rozběhly obrazy: jak vytáčí číslo Andrey Starýové, jak se její hlas během vteřiny změní v křik. Uslyší, že je sobec, že zapomněl na rodinu, že matku strašně raní. Viděl i mámu, jak do telefonu pláče a vyčítá mu, že z něj vyrostl nevděčný syn. Viděl svátky plné dusna, hádek a uraženého ticha, které by se táhlo celé měsíce.
Pak se mu ale před očima objevil jiný obraz. Silvestr na chalupě s Andreou, Mojmírem Procházkou a jejich dětmi. Řvoucí televize, hlučné přípitky, děti lítající po domě jako splašené. Andrea, která hodnotí každý kout, každou maličkost, a utrousí poznámku typu: „Tady ty tapety jste mohli nalepit rovněji, nemyslíš?“ Mojmír rozvalený v křesle u krbu s pivem v ruce. A hlavně — Daniela Řezníková nikde. Daniela, která si tyhle dny vysnila a půl roku se na ně těšila.
Zvedl telefon. Prsty se mu třásly, když zadával číslo.
— Rosti! — ozval se na druhém konci až příliš veselý hlas. — My už skoro vyrážíme! Jen Mája nemůže najít lyže, ale to nevadí, koupíme je cestou…
— Andreo, počkej, — zavřel oči a zhluboka se nadechl. — Musíme si promluvit.
— O čem? Jestli jde o nákup jídla, klidně, všechno zařídíme sami, jenom…
— Nemůžete přijet.
Nastalo ticho. Těžké, nepříjemné, táhnoucí se vteřiny.
— Cože? — zopakovala konečně, a v jejím hlase se objevila chladná tvrdost.
— Promiň, ale my jsme vás nezvali. Daniela chtěla, abychom letos přivítali Nový rok jen spolu. Byli jsme oba strašně unavení, potřebujeme být chvíli sami…
— To si děláš srandu? — skočila mu do řeči a teď už v telefonu zněla otevřená zuřivost. — Ty mi tohle říkáš den před odjezdem?
— Já nevěděl, co ti máma řekla…
— Nevěděl! — vyprskla smíchem, který zněl ostře a zle. — Jasně že nevěděl! Ty nikdy nic nevíš, když se ti to nehodí! Víš co, Rostislave? Kašlu na nějakou tvou chalupu! Ale ty jsi, koukám, pěkný sobec!
— Andreo…
— Mlč! — křičela už bez zábran. — Myslíš si snad, že mi to nedochází? To je celé nápad té tvojí Danielky, že jo? Odjakživa nás neměla ráda! Vždycky se na nás dívala shora! A ty, hadr, jí všechno odkývneš!
— O mé ženě takhle mluvit nebudeš!
— Budu mluvit, jak se mi zachce! — její hlas vibroval vztekem. — My jsme rodina, chápeš? Rodina! Ona je cizí! A jestli si vybereš ji, tak počítej s tím, že se to máma dozví. A bude hodně zklamaná. Hodně.
— Ať to ví, — cítil, jak se mu v hrudi něco uvolňuje, jako by praskl příliš utažený uzel. — Já jsem ženatý s Danielou. Ona je moje rodina. A vy…
— My co?
— Vy byste si mohli někdy uvědomit, že svět se netočí jen kolem vás. Že mám právo na vlastní život. Na svůj domov. A na hranice.
— Hranice! — odfrkla si. — To tě naučila ona, tahle psychologická slátanina? Hranice, osobní prostor… A kde jsou rodinné hodnoty? Kde je krevní pouto?
— Rodinné hodnoty nejsou o tom, že jeden pořád dává a ostatní jen berou, — překvapilo ho, jak pevně to znělo. — Mám tě rád, Andreo. Jsi moje sestra. Ale tenhle Nový rok budeme s Danielou sami. Promiň.
Na druhém konci bylo slyšet jen těžké, přerývané dýchání.
— Víš co, Rosti? — procedila nakonec. — Jeďte si oba k čertu se svou chalupou. My si poradíme i bez vás. A nemysli si, že po tomhle bude všechno jako dřív. Překročil jsi hranici.
— Jestli je ta hranice tam, kde mi nesmí být dovoleno mít vlastní život, tak jsem rád, že jsem ji překročil, — odpověděl a hovor ukončil.
Telefon mu vyklouzl z ruky. Posadil se na gauč a cítil, jak se v něm mísí děs s nečekanou úlevou. Udělal to. Poprvé v životě řekl sestře ne. Poprvé bez zaváhání postavil Danielu na první místo, bez ohledu na matčiny i sestřiny reakce.
O pár minut později mu přišla zpráva od matky:
„Andrea mi všechno řekla. Jsem z tebe strašně zklamaná. Nečekala jsem od vlastního syna takovou necitlivost.“
Rostislav zůstal sedět, s displejem rozsvíceným v dlani, zatímco se za dveřmi bytu tiše rozhodovalo o tom, co bude následovat.