Neodpověděl. Telefon jen tiše položil na stůl a zamířil k oknu. Venku se snášel sníh, velké bílé vločky líně padaly na noční město ponořené do klidu. Někde tam, zhruba čtyřicet kilometrů odsud, stál jejich dům. Místo, které si vysnili – teplé, útulné, připravené je přijmout.
Za jeho zády tiše klaply dveře. Rostislav se otočil a uviděl Danielu Řezníkovou. Stála na prahu, oči měla zarudlé a nervózně svírala rty.
„Slyšela jsem to,“ řekla sotva slyšitelně. „Slyšela jsem, jak jsi křičel.“
Přikývl. „Zavolal jsem jí,“ odpověděl klidně. „Řekl jsem, že nepřijedou.“
Daniela k němu udělala pár váhavých kroků, pak se zarazila – a náhle se k němu rozběhla. Objala ho tak silně, až ucítil, jak se celé její tělo třese.
„Promiň,“ šeptala mu do hrudi. „Promiň, že jsem tě dostala do takové situace. Vím, jak těžké je postavit se vlastní rodině…“
„Ty jsi moje rodina,“ odpověděl Rostislav a jemně jí hladil vlasy. „Ta nejdůležitější. A měl jsem to dokázat už dávno. O hodně dřív.“
Zůstali tak stát, pevně sevření jeden v druhém, zatímco za okny dál tiše padal sníh. Telefon na stole se znovu a znovu rozsvěcel – nejspíš Andrea Starýová chrlila další rozhořčené zprávy a matka posílala dlouhá, vyčítavá sdělení. Rostislav se ale ani nepodíval.
„Takže… opravdu budeme na Silvestra sami?“ zeptala se Daniela a zvedla k němu uplakanou tvář.
„Ano,“ usmál se a políbil ji na čelo. „Jen ty a já. Krb, sníh a klid. Přesně tak, jak sis přála.“
„Víš, že z toho bude průšvih na roky dopředu?“ dodala opatrně.
„Možná,“ pokrčil rameny. „Ale poprvé po půl roce si konečně odpočineme. Spolu. V našem domě.“
Usmála se skrz slzy a objala ho ještě pevněji.
O dva dny později stáli na verandě své chalupy, zachumlaní do dek, a dívali se na jasnou oblohu posetou hvězdami. Do půlnoci zbývalo pět minut. Uvnitř tiše praskal krb, na stole čekaly sklenky šampaňského a v troubě se dopékala kuřata. Vzduch byl prosycený vůní jehličí z vánočního stromku, mandarinek a zapálených svíček.
„Jsi šťastná?“ zeptal se Rostislav, když jí položil ruku kolem ramen.
„Více, než se dá říct slovy,“ odpověděla a přitiskla se k němu. „Pořád mi to běží hlavou… Kdybys tehdy Andree nezavolal, kdyby opravdu přijeli…“
„Nepřijeli,“ přerušil ji klidně. „A ani nepřijedou. Tohle místo patří nám. Jen nám.“
V dálce se ozvaly první údery zvonů ohlašujících půlnoc. Daniela se k němu otočila a ve světle, které proudilo z oken domu, uviděl její spokojený, klidný úsměv.
„Šťastný nový rok, lásko.“
„Šťastný nový rok, moje slunce.“
Cinkli si sklenkami a připili si přímo venku, v mrazivém vzduchu pod hvězdnou oblohou. Potom se vrátili dovnitř, do tepla a ticha, kde praskání krbu zastoupilo celý svět a kde nebyl nikdo jiný než oni dva.
A byl to ten nejkrásnější Nový rok, jaký kdy zažili.