Vesnice, kde Simona Modrýová žila se svým mužem a tříletou dcerkou, patřila k těm větším v okolí. Jenže práce pro chlapy tam nebyla žádná, a tak většina z nich hledala útěchu v alkoholu. Simonin manžel odjel za výdělkem do města. Zpočátku se vracel často – vozil peníze, drobné dárky, pomáhal na zahradě a kopal záhony. Postupem času se ale jeho návštěvy prodlužovaly a řídly, až byly spíš výjimkou než pravidlem.
Simona tušila, že si tam někde našel jinou ženu, ale mlčela. Říkala si, že chlap je sám a že je to těžké. Po jedné z mála jeho návštěv však zjistila, že je znovu těhotná. Nejprve ji zaplavila radost, vzápětí přišel strach. Jak zvládne dvě děti bez opory? Sotva se dočkala, až starší dcera povyroste, skončí pleny a kojení, a teď by měla znovu začínat od nuly.
Napadlo ji dokonce, že to možná ani nedonosí. Život na vsi byl dřina: dům ležel celý na jejích bedrech, zahrada vyžadovala péči a malá dcera se jí neustále věšela na ruce. Přestala se šetřit, tahala těžké kbelíky s vodou, pracovala od rána do večera. Navzdory všemu ale porodila v termínu zdravé a krásné děvčátko, světlovlasé jako andílek, nepodobné ani jí, ani manželovi.
Když manžel přijel, dítě uviděl a rozpoutal peklo. Křičel, obviňoval ji z nevěry a v návalu vzteku na ni dokonce vztáhl ruku. Simona se bránila, zapřísahala se, že je dítě jeho, že se může zeptat kohokoli ve vsi. Neuvěřil. Odjel a už se nikdy nevrátil. Simona se snažila přes místního policistu z okresu zjistit, co se s ním stalo, ale jen bezmocně krčil rameny. Manžel zmizel beze stopy a ona zůstala sama se dvěma dcerami.
Starší Johana Benešová byla tiché, skromné dítě, držela se matky jako stín. Když jí bylo pět let, začala si stěžovat na bolesti zad. Simona ji vzala k lékařům do okresního města. Ti nic vážného neodhalili a doporučili vyšetření u specialistů ve velkém městě.
Bylo léto a panovala horka. Jak ale odjet? Zahrada potřebovala zalévat, mladší dceru neměla komu svěřit a ta vyžadovala neustálý dohled. Nešlo všechno opustit. Simona se rozhodla cestu odložit na podzim.
Místní bylinkářka, baba Nura, namíchala mast z léčivých trav, ale nepomohla. Johana se začala hrbit, chodila nakřivo, jedno rameno měla níž než druhé. Simona si všimla, že se jí na zádech rýsuje hrb. Nechala mladší u sousedky a odjela se starší do města.
Lékař vysvětlil, že je nutná dlouhodobá léčba, cvičení a pobyt v nemocnici. Jenže kdo se postará o dům, hospodářství a mladší dítě? Simona se vrátila zpět do vesnice a Johanin hrb jí zůstal po celý život.
Oproti tomu mladší Klaudie Pražáková vyrůstala v opravdovou krásku. Neustále se točila před zrcadlem, tančila, uvazovala si krajkové přehozy kolem pasu jako vlečku, z papíru vyráběla koruny a hrála si na královnu, která poroučí neviditelnému dvoru, aniž by se styděla před mámou či sestrou.
Sousedé Simoně říkali, že z té mladší jednou bude herečka, a při pohledu na Johanu jen tiše vzdychali a odvraceli zrak. Všichni ve vsi se divili, jak mohou být dvě sestry tak rozdílné, jako by ani nepatřily k sobě.
Když Klaudie dospěla, chlapci jí nedali pokoj. Vesničtí kluci ji ale nezajímali. Sníla o tom, že odejde do Prahy, stane se herečkou a provdá se za režiséra, který ji bude obsazovat do svých filmů. Často si stěžovala, proč se narodila právě tady a ne ve velkém městě. Matka jen kroutila hlavou a snažila se ji krotit rozumem, ale bylo jasné, že sny mladé dívky se jen tak umlčet nedají a že ji čeká rozhodnutí, které ovlivní osud celé rodiny.