Napětí mezi nimi tím definitivně přerostlo v otevřené nepřátelství.
Tereza Pavlíčeková svou macechu neskrývaně nenáviděla. Nedokázala Klaudii Pražákové odpustit, že na jejího otce zapomněla tak rychle, jako by nikdy neexistoval. Hádky byly na denním pořádku, ostré a bez zábran. Když Tereza dovršila osmnáct let, řekla to naplno a bez obalu – ať se Klaudie sebere a odejde. Rozjela se prudká hádka, která přerostla v hysterii. Jak by to celé dopadlo, se už nikdo nedozvěděl, protože Klaudii se náhle udělalo zle a zhroutila se k zemi.
Sanitka ji odvezla do nemocnice. Domů se vrátila až po měsíci. Ze ženy, která ještě nedávno přitahovala pohledy, zbyl jen stín. Tvář měla propadlou, pohled prázdný, jako by z ní někdo vysál veškerou energii. Diagnóza byla nemilosrdná – rakovina. Na operaci už bylo pozdě a chemoterapie jí nepřinášela úlevu, naopak ji stále víc vysilovala.
Klaudie přestala vycházet ven, většinu času proseděla nebo proležela v bytě. Tereza ji tentokrát nevyhazovala, ale chovala se, jako by tam nebyla. Okázalé mlčení bolelo možná víc než hádky.
Jednoho dne se Klaudie vrátila z dalšího vyčerpávajícího kola léčby. Sotva se dostala ke dveřím pokoje, zaslechla, jak Tereza telefonuje. Netušila, že se macecha už vrátila, a proto mluvila nahlas, bez jakýchkoli zábran.
„Ne… to by bylo riskantní… vždyť ona stejně dlouho nevydrží… brzy umře. A dobře jí tak. Aspoň bude klid,“ umlkla vždy, když poslouchala odpověď na druhém konci linky.
Pak se zasmála a přešla do důvěrného tónu. Začala popisovat, jak moc toho druhého miluje a co všechno spolu provedou, až zůstanou sami. Jen ať ještě chvíli vydrží.
Klaudii došlo, že se jí nevlastní dcera chce zbavit co nejrychleji. Poprvé ji skutečně zachvátil strach. Věděla, že je nevyléčitelně nemocná, ale umírat dřív, než přijde její čas, nechtěla. V tom, co měla právě na sobě, tiše vyšla z bytu a opatrně za sebou zavřela dveře.
Kam teď? Neměla nikoho, žádný vlastní domov. A pak jí to problesklo hlavou – sestra. Jediný blízký člověk, který ji přece nemůže vyhnat. Klaudie se pomalu vydala na autobusovou zastávku, dojela na nádraží a koupila si lístek na první projíždějící vlak. Z nádraží se pak svezla stopem do vesnice, kam dorazila až navečer. Sotva se držela na nohou, od rána nic nejedla a hlava se jí točila slabostí.
Vesnice se za ta léta k nepoznání proměnila. Staré domky zmizely a nahradily je novostavby schované za vysokými ploty. Klaudii napadlo, že ten svůj už ani nenajde. Když ho ale spatřila, srdce se jí sevřelo dojetím. Dům byl sice zčernalý a částečně zapadlý do země, ale stál. V oknech visely záclony a za sklem se zelenaly muškáty.
Přidala do kroku. U dveří se však zarazila – visel na nich visací zámek. Kolena se jí podlomila a musela se opřít, aby neupadla. Vzápětí si všimla, že zámek není zamčený, jen zavěšený. Rozhlédla se kolem sebe, ale nikde nikdo. Sundala ho a vstoupila dovnitř.
Udeřila ji známá vůně, připomínka dětství. Všechno bylo téměř stejné jako kdysi, jen na stole ležela nová plastová ubrusová fólie. Bezvládně se sesunula na starou vídeňskou židli a slzy jí zamlžily zrak.
Za zády zaslechla kroky. Otočila se s očekáváním, že ve dveřích uvidí sestru, místo toho vstoupil do místnosti mladý, pohledný muž.
„Dobrý den,“ pozdravil klidně, jako by ho její přítomnost nepřekvapila.
„Dobrý den… a vy jste kdo?“ vydechla.
„Sebastian Marek. A vy jste Klaudie Pražáková?“
Teď zůstala zaskočená ona.
„Poznal jsem vás,“ ukázal na fotografie v rámečcích na stěně. „Vy jste sestřina sestra.“
Teprve v té chvíli si uvědomila pravdu. Na syna úplně zapomněla. Teď už chápala, proč jí připadal povědomý – byl celý po otci.
„Musíte být po cestě vyhladovělá, hned něco připravím,“ řekl Sebastian a odešel do kuchyně.
„A kde je… tvoje maminka?“ zeptala se Klaudie tiše do prázdna.