Jak by ji kdo dokázal zastavit? Sotva měla v ruce maturitní vysvědčení, Klaudie Pražáková se sebrala a odjela do města. Johana Benešová zůstala doma s matkou. Pomoc z její strany nebyla velká, přesto nebyla matka úplně sama. Johana si byla vědoma, že s hrbem na zádech o hereckou dráhu nestojí a ani o sňatku si iluze nedělala. Přes léto chodila do lesa na houby a lesní plody, které pak nosila prodávat ke stanici. Nebylo to mnoho, ale alespoň nějaká koruna přibyla.
Klaudii do uměleckého světa nepřijali. Na venkov se však vracet nechtěla. Našla si práci uklízečky v kadeřnictví a postupně se vyučila i stříhání. Domů zajížděla jen výjimečně. Ošívala se nad místními pachy, nudila se a dávala to znát. Vesničané k ní stáli frontu na účesy, a ona si na nich ráda cvičila ruku.
Pak přišla smrt matky. Nachladla, stav se zhoršil a už se nezotavila. Klaudie dorazila na pohřeb, pohlédla do rakve a skoro ji nepoznala – ležela tam cizí, změněná žena.
„Ani slzu neurónila,“ šeptali si sousedé.
Johana naopak plakala tak, že sotva popadala dech.
Po pohřbu nabídla mladší sestře: „Nezůstaneš u mě aspoň na chvíli?“
„Nemůžu. Musím zpátky. S potratem se nesmí otálet.“
„Ty jsi těhotná?“ vyhrkla Johana s nečekanou radostí.
Klaudie se svěřila: zamilovala se do pohledného muže, přišla o rozum a doufala, že se po zprávě o dítěti ožení. On se ale vymluvil, že už jednou ženatý byl a alimenty mu stačily. Odešel.
„Dítě nechci. Kdo by si mě s ním vzal?“
„Prosím, nedělej to. Porodíš a dáš ho mně,“ žadonila Johana. „Stejně se nevdám. Zvládnu to. Zůstala jsem sama a aspoň budu mít koho milovat. A po potratu už třeba dítě nikdy nebudeš mít…“
Klaudie váhala, nakonec kývla. Odvezla si do města sestřin pas – v dědině byl zbytečný, jí se hodil. Na fotografii hrb vidět nebyl, obličeje si byly podobné a věkový rozdíl malý. Zaměnit je nebylo těžké.
Když se břicho začalo zakulacovat, vzala si v práci neplacené volno s výmluvou na těžce nemocnou sestru. Přestěhovala se do jiné čtvrti, kde ji nikdo neznal, a v poradně se zaregistrovala na Johanino jméno.
Chlapec přišel na svět předčasně, ale zdravý. V papírech stálo, že matkou je Johana. Klaudie miminko odvezla sestře a odjela. Na vsi se chvíli šeptalo, že dítě „odložila“, a pak se to rozplynulo – každý měl své starosti.
Johana byla šťastná. Objevila smysl života – syna. Pojmenovala ho Sebastian Marek. Neustále si cucal palec jako malé medvídě. Podle dokumentů byla jeho matkou ona a časem se i ty řeči ztratily.
Klaudie se neukazovala, jen občas poslala pár peněz. Byla znovu volná, pěkná, pracovala a budovala si soukromí. Brzy se vdala, ale manželství nevydrželo a skončilo rozvodem.
Podruhé si vzala mnohem staršího vdovce s dítětem. Přitahoval ji byt a auto; dcera byla spíš přítěží. Muž ji zbožňoval, ona dívku snášela kvůli pohodlí – obléct a nasytit ano, něhu ne. Když dívce bylo šestnáct, manžel zemřel. Klaudie si znovu připadala volná, roztáhla křídla a vrhla se do hledání štěstí; vypadala skvěle a muži si jí začali všímat, aniž tušili, jaké napětí se v jejich domě brzy nahromadí.