…že by si občas někam odskočil. Že by na chvíli odjel, vydechl, nabral síly.
Klára Hejnová ucítila, jak jí po tváři stéká horká slza. Nedokázala ji zastavit.
— A co jste mu na to řekl? — zeptal se tiše Vít Janeček.
— Řekl jsem mu, že tomu nerozumí — Daliborovi Konečnému se zachvěl hlas. — Nikdo tomu nerozumí. Klára si myslí, že se obětuju. Že na sebe beru tíhu, kterou bych nemusel. Že nesu břemeno. Jenže já žádné břemeno nenesu. Vůbec žádné.
Klára se pokusila zvednout ruku a setřít si slzy, ale kanyla ji nepříjemně zatáhla zpátky. Nezbylo jí než zůstat ležet a poslouchat.
— Jsme manželé pětadvacet let — pokračoval Dalibor. — Pětadvacet. A z toho… z toho bylo čtyřiadvacet let takových… mechanických. Ráno vstát, práce, návrat domů, večeře, spánek. Den za dnem totéž. Nebylo to zlé. Jen… prázdné. Bez skutečného obsahu.
Kláře se sevřel hrudník, jako by jí někdo stáhl plíce obručí.
— Ale těch posledních osm měsíců… — Dalibor se odmlčel. Klára zaslechla tlumené cinknutí, nejspíš jak lékař odkládal sklenici. — Těch osm měsíců… pane doktore, neumím to říct jinak. Když jí pomáhám vstát… když ji vezmu za ruku, protože se bojí… když s ní přijdu sem a sedím na chodbě… když se vrátíme domů a ona mi vypráví něco, co četla… tehdy… tehdy mám pocit, že s ní jsem doopravdy. Poprvé.
Klára už pláč neudržela. Slzy jí stékaly po tvářích a vsakovali se do polštáře.
— Chápete to? — zeptal se Dalibor. — Žili jsme spolu čtvrt století. A přesto… až teď mám pocit, že ji znám. Že ji skutečně vidím. Jaká je. Jak je silná. Jak neuvěřitelně statečná. A jak strašně… strašně se bojím, že o ni přijdu.
— Dalibore — ozval se klidně Vít Janeček —, prognóza Kláry Hejnové není špatná. Léčba zabírá. Existuje reálná naděje.
— Já vím — přikývl Dalibor. — Ale toho se nebojím.
— Čeho tedy?
— Toho, že… že pokud se Klára uzdraví… pokud tohle přežije… vrátíme se k tomu starému životu. A já ji ztratím znovu. Ne smrtí. Ale zvykem.
Klářina tvář se bolestně stáhla. Nerozuměla. Nechápala, co tím Dalibor myslí.
— Nerozumím — pronesl lékař, jako by vyslovil její vlastní myšlenky.
— Pane doktore — Daliborův hlas byl najednou zlomený a chvějící se, jako by stál na samé hraně pláče.