„…já teď, když je Klára nemocná… když je na mně, abych jí pomáhal… až teď jsem se naučil, co to znamená ji milovat,“ pokračoval Dalibor přerývaně, jako by každé slovo bolelo. „Ne tak nějak ze setrvačnosti. Ne proto, že by se to očekávalo. Ale doopravdy. Protože teprve teď vidím, kým skutečně je. A já… já vůbec nevím, jak jí mám říct, že tady nejsem kvůli povinnosti. Že tu stojím proto, že poprvé v životě cítím… že ona je můj člověk.“
Klára za zdí slyšela, jak se mu hlas zlomil a dál už zněl sotva slyšitelně.
„A bojím se,“ nadechl se ztěžka, „že kdybych jí to řekl… pomyslí si, že ji jen utěšuju. Nebo že jsem ten slabý já. Že se něco pokazilo se mnou a že bych měl být léčený já, ne ona.“
„Dalibore,“ ozval se klidně Vít Janeček, „možná je to přesně naopak. Možná to Klára cítí stejně.“
„Ne,“ zavrtěl Dalibor hlavou; bylo to slyšet i bez toho, aby ho Klára viděla. „Ona si myslí, že je přítěží. Vidím to pokaždé, když se mi omlouvá za to, že je nemocná. Když šeptá: ,Promiň, Dalibore, vím, že jsi unavený.‘ A já… já nedokážu najít slova, abych jí vysvětlil, že nejsem unavený. Já mám strach. Strach, že až se uzdraví, zapomenu, jak se takhle miluje. Že se vrátíme do starých kolejí, kde se všechno dělá automaticky a kde se na sebe lidé ani nepodívají.“
Vít Janeček mlčel dlouhé vteřiny.
„Pak vám poradím jediné,“ řekl nakonec tiše. „Řekněte jí přesně tohle. Beze změn. Tak, jak jste to teď řekl mně.“
„Nevím, jestli to dokážu,“ vydechl Dalibor. „Nevím jak.“
„Najděte cestu,“ odpověděl lékař. „Protože pokud to neuděláte… ten strach i ten pocit, který teď prožíváte, postupně zmizí. A pak se opravdu vrátíte tam, odkud máte obavy.“
Asi po dvaceti minutách vešla do pokoje sestra, jemně Kláře vytáhla kanylu z ruky a usmála se.
„Hotovo. Ještě chvilku si odpočiňte a pak můžete domů.“
Klára přikývla. Slova zůstala uvězněná někde hluboko v ní, tváře měla stále vlhké od slz.
O několik minut později se otevřely dveře. Dalibor vstoupil dovnitř, zůstal stát na prahu a zadíval se na ni.
„Jsi připravená?“ zeptal se tiše.
Klára zvedla hlavu a spatřila jeho obličej — unavený, bledý, a přesto s něčím v očích… s něčím, co už velmi dlouho neviděla.