Klára na něj chvíli jen hleděla. Ten pohled v jeho očích v ní cosi otevřel.
„Dalibore,“ promluvila tiše. „Slyšela jsem vás.“
Na jeho tváři se okamžitě objevil zmatek.
„Co tím myslíš?“
„Slyšela jsem vás oba,“ zopakovala klidně. „Tebe i doktora Víta Janečka. Ty stěny nejsou tak silné, jak si myslíš. Každé slovo ke mně dolehlo.“
Dalibor zbledl, jako by mu někdo vyrazil dech. Přešel k židli vedle lůžka, těžce se posadil a zakryl si obličej dlaněmi.
„Kláro… já… promiň. Nechtěl jsem, aby—“
„Neomlouvej se,“ přerušila ho jemně a natáhla se po jeho ruce. „Prosím.“
Zvedl hlavu. Oči měl zalité slzami.
„Myslel jsem si, že už po těch všech zákrocích ani nemůžeš plakat,“ zašeptal.
„Nepláču kvůli léčbě,“ odpověděla klidně. „Pláču proto, že jsem si čtvrt století myslela, že se známe. Že víme, kdo ten druhý je. A teď… teď chápu, že jsme spíš jen existovali vedle sebe.“
Zavrtěl hlavou, neschopen slov.
„Kláro…“
„Ale teď,“ pokračovala a stiskla mu ruku pevněji, „teď mám pocit, že tě konečně vidím. Opravdu. A ty vidíš mě.“
Naklonil se k ní a opřel své čelo o její.
„Celou dobu jsem se bála, že mě bereš jako břemeno,“ zašeptala. „Že jsem ti zničila život.“
„Nic jsi nezničila,“ odpověděl tiše. „Naopak. Zachránila jsi mě. Protože teprve teď se učím žít. Doopravdy.“
Objala ho a v tom objetí pocítila něco, co už dlouho neznala. Nebyl to konec. Byl to začátek.
Cestou domů držel Dalibor její ruku a řídil mlčky. Nebylo třeba slov. Všechno podstatné už mezi nimi zaznělo.
Když dorazili domů, nezačal automaticky chystat večeři ani zapínat pračku. Posadil se vedle ní na gauč a znovu ji vzal za ruku.
„Co teď?“ zeptala se Klára s lehkým úsměvem.
„Nic,“ odpověděl. „Jen tady budu. S tebou.“
A v tu chvíli pochopila, že darem nebyla nemoc. Darem bylo to, co je naučila — být spolu. Skutečně přítomní.
Protože to, dát si navzájem opravdovou blízkost, bylo to nejcennější, co si mohli nabídnout.
Rakovina jim možná něco vzala.
Ale také jim něco vrátila.
Vrátila jim jeden druhého.