— Kde se zase touláš?! — hlas Romana Krejčího se mi zařezával do uší jako ostrý břit. — Hosté už jsou na cestě, barák je prázdný! Ty ses úplně zbláznila?
Řval do hlasové zprávy tak, jako by stál přede mnou v kuchyni. Samozřejmě. Jistě. S neotřesitelnou samozřejmostí člověka, který si tři desetiletí myslel, že má právo zvyšovat hlas. Netušil, že už sedím v křesle u okénka letadla a že město pod křídlem se pomalu odlepuje od země. Město, kde jsem nenechala jen byt, ale i tu starou verzi sebe samotné.
Mobil se mi v kapse zimní bundy třásl. Nebyla to obyčejná vibrace — spíš křečovitý třes, jako by se telefon chtěl vyvléknout a vrátit zpátky ke svému pánovi. Nemusela jsem kontrolovat displej, abych věděla, co tam je: Roman. Znovu Roman. Pak Stanislava Růžičkaová. A nakonec někdo další z „rodiny“, aby byl tlak kompletní. Jejich svět fungoval jednoduše — ustoupila jsem o krok a oni na mě okamžitě tlačili celou vahou.
Vytáhla jsem telefon, ale místo oznámení jsem v tmavém skle okénka zahlédla svůj odraz. Starší žena s unaveným pohledem. Dvaapadesát let. Kůže kolem očí jemná, drobné vrásky jako vlasové praskliny na skle. Roman jim říkal „stopy nerozvážnosti“. Mně ale najednou došlo, že jsou to jen stopy cesty. Cesty, po které jsem dlouho kráčela špatným směrem.
— Vážené cestující, připoutejte se prosím a uveďte opěradla do vzpřímené polohy… — ozval se klidný hlas letušky.
Zněl téměř něžně. Jako svolení. Jako požehnání přestat být tou, která se vždycky přizpůsobí.
Telefon se znovu ozval — přišla zpráva. Ani na vteřinu jsem nezapochybovala, od koho.
Stanislava Růžičkaová:
„Alenko, nezapomněla jsi na moje kapky? A ta kachna se marinuje? Roman říkal, že stojíš v zácpě. Víš přece, že každou chvíli dorazí lidi.“
Nebolel mě obsah. Bodala ta samozřejmá intonace. Vždycky stejná. Povinnost. Nárok. Předpoklad, že selhání nepřipadá v úvahu.
Stiskla jsem vypínací tlačítko. Displej zčernal. A s ním jako by v hlavě utichl neustálý šum.
Spolu s obrazovkou pohasla i má minulost.
A když mám být upřímná, nezačalo to dnes. Ten příběh se rozběhl už před třiceti lety, ve chvíli, kdy jsem Romanovi řekla své „ano“. Tehdy působil zodpovědně, pevně, slibně. A já byla jen mladá holka z obyčejné rodiny, která si přála hlavně jistotu — aniž by tušila, že právě odtud se začne odvíjet všechno ostatní.