…já.
„Aleno? Kam se chystáš? Vždyť máš na sobě péřovku! Hosté dorazí za tři hodiny!“ vyhrkla Stanislava Růžičkaová a přimhouřila oči, jako by už teď hledala viníka.
Podívala jsem se na ni a najednou se mi na rtech objevil úsměv. Nebyl nucený ani zdvořilostní. Prostě tam byl.
„Pro kaviár, Stanislavo. Pro ten černý. A taky pro ubrousky se zlatým vzorem,“ odpověděla jsem klidně.
„Tak se hlavně nezdržuj. Roman je nervózní, když má hlad.“
„Dneska ho čeká překvapení,“ řekla jsem a vstoupila do výtahu dřív, než stačila cokoli dodat.
Cestu taxíkem na letiště mám v hlavě rozmazanou jako sen po probuzení. Nebrečela jsem. Netřásla se. Připadala jsem si, jako bych sledovala film o cizí ženě, která se jednoho dne rozhodla začít žít po svém.
Když se letadlo odlepilo od země, světla města se rozpadla na drobné tečky, podobné mincím rozházeným po černém sametu.
Představila jsem si Romana Krejčího. Vyjde ze sprchy, oblékne si župan a zamíří do kuchyně, už předem si vychutnává vůni pečeně.
Nejdřív spatří kachnu. Pak vzkaz. Nakonec prsten.
Skoro jsem cítila, jak mu do tváře stoupá krev. Jak začne pobíhat, křičet, vytáčet čísla. Jak Stanislava Růžičkaová spustí nářek, jako by jí někdo vyrval to nejcennější – možnost všechno řídit.
„Dáte si šampaňské?“ zeptala se letuška.
Vzala jsem si skleničku. Bublinky stoupaly vzhůru, dychtivé a rychlé. A já měla stejný pocit – spěchala jsem taky. Poprvé ne na trh ani ke sporáku, ale sama k sobě.
Letěla jsem do města, kde jsem kdysi během praxe poznala, jak chutná štěstí. Do města, kde žila Lenka Švecová – kamarádka, se kterou mi před dvaceti lety zakázali styk, protože byla „rozvedená a špatný příklad“.
Šampaňské bylo ostré, ledové a přesto nejlepší, jaké jsem kdy pila.
Po přistání jsem zapnula telefon, abych si objednala taxi.
A první zpráva nebyla Romanův vztek.
Byla z banky:
„Platnost vaší platební karty byla dočasně pozastavena z důvodu podezřelé aktivity. Pro odblokování navštivte pobočku banky.“
Všechno se ve mně sesypalo.
Stála jsem v příletové hale. Lidé kolem se smáli, objímali, tahali kufry. Jen já měla pocit, že jsem se ocitla v jiné realitě.
Karta zablokovaná. Účet nejistý. Hotovost – pět tisíc korun.
Hned mi to došlo. Roman jen nekřičí. On jedná. Měl známé v bankovní ochrance – jeho kamarád Přemysl Král tam byl „na správném místě“.
Vydechla jsem, jako by mi někdo zasadil ránu.
„Dobře tedy,“ zašeptala jsem. „Jestli takhle, tak takhle, Romane.“
A vykročila jsem ze dveří letiště vstříc ledovému větru.