Toužila jsem po jistotě. Jenže tehdy mi nedošlo, že i stabilita může mít podobu mříží.
Byl 31. prosinec. V osm ráno jsem stála v kuchyni a zápasila s obrovskou kachnou, kterou jsem se snažila nacpat do dřezu. Z kohoutku tekla ledová voda, prsty mi tuhnuly, klouby pobolívaly a v bedrech tahalo tak, že se mi chtělo na chvíli sednout. Tenhle artritický problém Roman Krejčí vždycky shazoval jako výmysl — protože jestli si prý něco „namlouvám“, znamená to, že se mi nechce pracovat. A lenost je podle něj hřích, který si zaslouží výčitky.
Do kuchyně vešel v vytahaném nátělníku, drbal se na břiše a rozhlížel se kolem sebe jako pán domu. Nevěnoval mi ani pohled. Jen položil na stůl papír.
„Seznam,“ pronesl stroze. „Máma si vzpomněla, že potřebujeme ubrousky se zlatým vzorem. A kup černý kaviár. Ne ten levný, ale pořádný. Přijde Vítova žena, musíme ukázat úroveň. Peníze vezmeš z těch, co jsme si dávali stranou na rekonstrukci.“
Chvíli jsem mlčela, než jsem sebrala odvahu.
„Romane…“ ozvala jsem se potichu. „Není mi dobře. Bolí mě záda. Nemohl bys jet ty? Nebo to objednat s dovozem?“
Tvářil se, jako by ke mně nemluvila živá žena, ale hrálo někde rádio. Pomalu se otočil. A objevil se ten výraz, který jsem znala až příliš dobře — směs podráždění a opovržení, jako když člověk objeví v polévce mouchu.
„Aleno, nezačínej. Silvestr je o rodině. Žena má vytvořit sváteční atmosféru. Chlap se stará o finance. Řešili jsme to už tisíckrát.“
„Půl roku nepracuješ,“ vyklouzlo ze mě. Ne nahlas. Bez zloby. Prostě konstatování.
Přistoupil blíž.
„Jsem ve fázi hledání! Rozjíždím projekt!“ jeho hlas ztěžkl a tlačil na mě. „Víš vůbec, kolik jsem toho pro tebe udělal? Vytáhl jsem tě. Dal jsem ti život. A ty mi tohle vyčítáš?“
Ta věta se u nich doma opakovala pořád: „dali jsme ti život“. Jako bych byla stará věc nalezená u popelnic, kterou si někdo nechal z milosti.
Obvykle jsem v tu chvíli povolila. Omluvila se. Oblékla kabát. Nakoupila. Mlčela.
Tentokrát jsem se ale zadívala na tu kachnu — namodralou, obnaženou, bezmocnou — a ucítila něco zvláštního. Nebyla to bolest ani strach. Spíš prázdno. A v tom prázdnu klid.
„Dobře,“ řekla jsem. „Koupím ubrousky. Koupím kaviár.“
Spokojeně zamručel a odešel k televizi.
Kachna zůstala ležet na plechu. Měla jsem ji potřít kořením, naplnit jablky, vložit do trouby… a místo toho jsem tam stála, s rukama svěšenýma podél těla, a dívala se na ni, jako by mi měla něco říct.