Vždycky jsem to dělala stejně. Tak, aby večer zaznělo to známé: „No tedy, Aleno, ty ses zase překonala.“ A aby Roman Krejčí s lehkým pobaveným tónem dodal: „Jo, mám doma hospodyni k nezaplacení. Bez ní bychom byli ztracení.“
A právě v té chvíli mi to docvaklo. To nebyla pochvala. Nebyl v tom obdiv ani vděčnost. Jen konstatování, že mechanismus funguje. Stejně jako když si někdo všimne, že konvice dovařila vodu.
Odešla jsem do ložnice.
Roman byl ve sprše. Proud vody hučel tak silně, že pohltil každý můj krok. Otevřela jsem skříň a nesáhla po žádné z těch tašek určených na nákupy nebo víkend. Vytáhla jsem starý kufřík. Ošoupaný, s odřenými hranami. Ten, se kterým jsem kdysi jezdila pracovně, dokud mi nebylo řečeno: „Kvůli pár korunám se ztrapňovat nebudeš. Zůstaň doma.“
Zůstala jsem stát a přemýšlela. Co si člověk vezme ze tří desetiletí života?
Nějaké prádlo na převlečení. Teplý svetr. Doklady. Dvě knihy – moje, ne rodinné. Desky s papíry. A náušnice po mamince. Jediná věc, na kterou Roman nikdy nedosáhl.
Pak jsem udělala krok, při kterém by se mi jindy třásly ruce.
Šla jsem do obýváku a vzala jeho telefon.
Heslo bylo směšně jednoduché. Ani se nesnažil o opatrnost. Byl si jistý, že bych si to nikdy nedovolila.
Na účtu ležely peníze. Tři miliony. Rezerva. Polštář. Budoucnost. Jeho budoucnost. Další z jeho „brilantních plánů“.
Neváhala jsem dlouho. Zadala jsem převod. Na účet, který jsem si tajně založila před půl rokem, ve chvíli, kdy mi hlavou poprvé prolétlo: co když jednou budu muset odejít?
Potvrzovací kód přišel okamžitě. Zprávu jsem smazala.
„Aleno!“ zahřměl Roman z koupelny. „Kde je ručník?“
„Hned to bude,“ odpověděla jsem klidně, automaticky. Přesně tak, jak byl zvyklý.
Bylo to skoro komické. Svět se pořád točil podle starého scénáře, zatímco já už ze sebe svlékala roli.
Vrátila jsem se do kuchyně. Kachna pořád ležela na plechu. Němá, trpělivá, jako svědek. Vzala jsem papír a propisku.
Psala jsem vyrovnaně. Až nepřirozeně vyrovnaně.
„Romane. Kachna se péct nebude. Ubrousky taky nebudou. A já taky ne. Podala jsem žádost o rozvod. Peníze jsem si vzala – ber to jako mzdu za třicet let bez dovolené. Klíče jsou na stole. Nehledej mě. Šťastný Nový rok.“
Lístek jsem položila přímo na maso.
Navrch jsem přidala prsten. Kov cinknul o plech. Jako když se zámek, o kterém si všichni mysleli, že je navždy zavřený, konečně odemknul.
Ve dveřích bytu jsem se srazila se Stanislavou Růžičkaovou. Dorazila dřív, než měla — s taškami v rukou, s obličejem věčné nespokojenosti, s výrazem člověka, který je přesvědčený, že někdo je vždycky na vině, a ten někdo…