Dalibor Hájek se v duchu už vzdal operace své ženy, dokonce pro ni vybral místo posledního odpočinku, a mezitím si s jinou ženou plánoval cestu do Paříže. Jenže po návratu se všechno začalo lámat…
Stál u okna nemocničního pokoje a mlčky sledoval, jak se po skle rozlévají studené říjnové kapky. Lékař odešel sotva před chvílí a po jeho krocích zůstalo dusivé ticho, které se nedalo vyplnit ani dechem.
— Slyšel jsi ho? — ozvala se Beáta Starýová sotva znatelně. — Ta operace je strašně drahá.
— Slyšel — odpověděl Dalibor, aniž by se otočil.
— Kolik jsme vlastně dali stranou na byt?
— Tolik, aby to stačilo na první splátku. Něco kolem tří milionů korun.
Beáta zavřela oči. Dvaadvacet let manželství, dvaadvacet let odříkání. Šila si oblečení sama, Dalibor jezdil starým autem. Jejich dcera Nela Šimonová už dávno dospěla, vdala se a odstěhovala do jiného města. Oni dva si dál pečlivě odkládali každou korunu na vysněný byt, kde měli jednou zestárnout bok po boku.
— Operace stojí dva a půl milionu — pronesla Beáta tiše. — Skoro všechno, co máme.
— Já vím.
— A když to nezabere?
Dalibor se k ní konečně obrátil. V jeho pohledu ale nebylo to, co doufala spatřit. Neodhodlání ani ochota riskovat cokoliv. Místo toho zahlédla únavu, podráždění a cosi, co se podobalo úlevě.
— Doktor říkal, že šance jsou padesát na padesát — vyslovoval pomalu. — Když to nevyjde, zůstaneme bez peněz, bez bytu… a stejně o tebe přijdu.
V tu chvíli se v ní cosi zlomilo. Ne strach ze smrti, ale náhlé pochopení.
— Ty nechceš riskovat ty peníze — řekla klidně. Nebyla to otázka.
— Beáto, buď rozumná. Je ti jednapadesát, máš rakovinu ve čtvrtém stadiu. I kdyby tě operovali, dávají ti nejvýš dva roky. A možná ani to ne. Strávila bys je po nemocnicích, na chemoterapiích, v bolestech. Má to smysl?
— Tobě ten smysl chybí — otočila se ke zdi.
— Myslím na tebe. Proč se trápit? Existuje paliativní péče, léky proti bolesti…
— Ty už ses rozhodl.
Přistoupil blíž, ale nedotkl se jí.
— Našel jsem hezké místo na Severním hřbitově. Pod břízami, klidná část. Postarám se o všechno, jak má být. Dostaneš krásný mramorový pomník, s fotkou z doby, kdy jsi byla mladá a krásná.
Beáta se rozesmála. Ten smích byl děsivější než pláč.
— Takže už máš vybrané, kde budu ležet. A přitom ještě dýchám.
— Nechci, abys měla strach. Chci, abys věděla, že o tebe bude postaráno.
— Až umřu, ano. Dokud žiju, bojíš se o peníze na byt.
— O náš byt! Ve kterém budu žít já! Mně zbývá život, Beáto. Je mi čtyřiapadesát. Co mám dělat bez bytu a bez úspor?
Zavřela oči. Další slova už neměla význam.
O dva dny později přijela Nela. Vysoká, půvabná, připomínala Beátu v mládí. Sedla si k posteli a pevně jí sevřela ruku.
— Mami, zjistila jsem všechno. Můžu přispět na operaci, mám úspory.
— Ne — zavrtěla Beáta hlavou. — To jsou tvoje peníze. Máš dítě, o které se musíš postarat. Táta už to vysvětlil — zákrok nejspíš nepomůže.
— Mami, prosím…
— Má pravdu, Nelinko. Nemá cenu to vyhazovat. Raději si to nechte na vzdělání dětí.
Nela zabořila tvář do matčiny dlaně a rozplakala se. Beáta ji tiše hladila po vlasech a v duchu si opakovala, že dceru musí ochránit před pravdou — před tím, že její otec by ji kvůli bytu dokázal odepsat ještě zaživa.