Přinesl jí ještě sklenici vody a prášky, ale ona jen zavrtěla hlavou.
„Nepotřebuju nic. Klidně běž do práce,“ řekla tiše. „Neber si kvůli mně volno. Byla by to zbytečná oběť.“
„Jsi si jistá?“ váhal Dalibor Hájek u dveří.
„Ano. Večer se tu zastaví Nela,“ dodala klidně. „Přes den si lehnu, trochu si pospím.“
Úleva v jeho tváři byla až příliš patrná. Rychle se rozloučil a odešel. Beáta Starýová vyčkala, dokud se za ním nezaklaply dveře, a teprve potom se s námahou posadila. Každý pohyb ji bolel, přesto v něm byla zvláštní rozhodnost. Došla ke starému stolku s počítačem, který jim před lety zprovoznila Nela.
Zapnula ho a bez zaváhání otevřela Daliborovu e-mailovou schránku. Heslo nikdy nezměnil – datum jejich svatby. Trpký symbol všeho, co z jejich manželství zůstalo.
Zprávy byly uložené všechny. Dlouhé vlákno korespondence s Monikou Moudrýovou, sekretářkou z kanceláře. Psali si už půl roku, dávno před tím, než Beátě lékaři oznámili diagnózu. Plány, narážky, sliby. Jedna věta patřila Monice: „Až konečně zemře, vezmeme se. Představ si to – nový byt, nový začátek.“
Dalibor odpovídal bez skrupulí: „Brzy, lásko. Doktoři jí dávají maximálně půl roku. Operaci jsem zatrhl – proč utrácet naše peníze? Stačí počkat.“
Beáta všechny e-maily vytiskla, pečlivě je srovnala a vložila do obálky.
Pak otevřela bankovní aplikaci. Ke společnému účtu měla stále přístup – Dalibor už dávno nepředpokládal, že by ho dokázala použít. Na účtu leželo dva miliony osm set tisíc korun. Bez zaváhání převedla celou částku na Nelin účet. Do poznámky připsala: „Na vzdělání vnoučat. Od mámy, s láskou.“
Následně si sedla ke stolu a vlastní rukou sepsala závěť. Veškerý svůj majetek odkázala Nele Šimonové – staré šperky, knihy, i svůj podíl na bytě, pokud by se ho někdy podařilo převést do osobního vlastnictví.
Nakonec napsala dopis. Dlouhý, otevřený, bez zbytečných oklik.
„Moje milá Nelinko,
jestli čteš tato slova, už tu nebudu. Odpusť mi, že jsem ti pravdu neřekla dřív. Nechtěla jsem, abys musela žít s vědomím, jaký tvůj otec ve skutečnosti je.
Operaci odmítl ne proto, že by byla zbytečná. Lékaři mi dávali padesátiprocentní šanci. Nechtěl ale utrácet peníze za umírající ženu. Schovával si je na nový život. S jinou ženou.
V obálce najdeš jejich korespondenci. Číst ji nemusíš. Pokud ale budeš chtít znát pravdu, je tam.
Všechny peníze jsem převedla na tebe. Byly naše. Dvaadvacet let jsem na ně pracovala. Nedovolila jsem, aby z nich žil on a jeho milenka.
Nesuď ho krutě – lidé jsou slabí. Ale ani neodpouštěj příliš snadno. Jsou věci, které se odpouštět nemají.
Žij šťastně, poklade. Miluj své děti. A občas si na mě vzpomeň.
Tvoje máma.“
Dopis zalepila a položila ho na stůl tak, aby nešel přehlédnout. Na obálku napsala: „Pro Nelu. Spěchá.“
Pak se z posledních sil vrátila na gauč a zavřela oči. Víc energie už v sobě nenašla.
Dalibor se vracel z práce v dobré náladě. Monika mu slíbila, že večer uvaří večeři v pronajatém bytě. Stačilo se jen ujistit, že je doma všechno v pořádku.
Jakmile vešel, zarazilo ho ticho. Bylo příliš hluboké, nepřirozené.
„Beáto?“ oslovil ji nejistě.
Přistoupil blíž. Ležela klidně, obličej měla vyrovnaný, skoro smířený. Dech sotva znatelný.
„Beáto!“ zatřásl jí ramenem.
Otevřela oči a dlouze se na něj zadívala.
„Už jsi doma,“ zašeptala.
„Co se děje? Je ti špatně?“ vyděsil se.
„Všechno je v pořádku, Dalibore. Podívej se na stůl. Je tam dopis. Pro Nelu.“
„Jaký dopis?“ otočil se a uviděl obálku. „Proč píšeš dopisy? Vždyť ty přece…“
„Podívej se do bankovní aplikace,“ přerušila ho klidně. „Na účet.“