Dalibor Hájek se objevil až večer. Přinesl tašku s ovocem, o které Beáta věděla, že se ho už sotva dotkne.
„Zítra odjíždím na týden pryč,“ pronesl a úmyslně se vyhnul jejímu pohledu. „Služební cesta. Do Paříže.“
„Do Paříže?“ Beáta se dokonce nadzvedla z polštářů. „Jaká služebka? Ty jsi přece nikdy nejezdil pracovně tak daleko.“
„Je to poprvé. Důležitá jednání. Nešlo to odmítnout.“
„Nešlo to odmítnout,“ zopakovala tiše. „Já tady umírám a ty nemůžeš říct ne výletu do Paříže.“
„Neumíráš,“ ohradil se rychle. „Doktoři mluvili o třech, možná čtyřech měsících, třeba i o půl roce. Nemůžu všechno zahodit. Mám povinnosti.“
„Chápu,“ přikývla. „Tak jeď. Užij si svou Paříž.“
Otočil se a odešel tak rychle, že se ani nerozloučil.
Po chvíli se ozval tichý hlas její spolubydlící, staré paní s nemocnými ledvinami:
„Nejede sám.“
„Prosím?“ otevřela Beáta oči.
„Váš manžel. Viděla jsem ho na chodbě s nějakou ženou. Mladá, hezká. Možná sekretářka. Objímali se.“
Beáta zavřela víčka. Tak proto. Tady byl skutečný důvod. Nejen peníze. Nebo ne jen ony. Někdo tam je. Mladý, zdravý, plný života. Už si dokázala představit jeho nový začátek. V jiném bytě, koupeném z jejich společných úspor. S jinou ženou.
Manželka… ta je jen přítěž. Někoho takového není třeba zabít — stačí počkat, až to zařídí nemoc sama.
Ten týden se táhl nekonečně. Dalibor volal jednou denně, stručně, letmo. Vyprávěl o Eiffelovce, o Louvru, o francouzské kuchyni. V hlase měl cosi provinilého — a zároveň radostného.
Beáta slábla. Bolest sílila a léky přestávaly zabírat. Přesto vydržela. Čekala.
Nela Šimonová chodila každý den po práci. Sedávala u ní, předčítala jí. O otci nemluvila. Možná už sama pochopila víc, než by chtěla.
Sedmého dne přišla Věra Martinecová — Daliborova dávná žena z univerzitních let, kterou Beáta neviděla přes dvacet let.
„Beáto, dozvěděla jsem se náhodou, že jsi v nemocnici,“ usedla uhlazeně na židli. „Chtěla jsem tě vidět. Jak ti je?“
„Umírám,“ odpověděla Beáta prostě. „A ty?“
„Já…“ Věra zaváhala. „Je to nepříjemné, ale musím ti něco říct. Doprovázela jsem sestru na letiště a potkala jsem Dalibora. Říkal, že letí do Paříže.“
„Je tam na služební cestě,“ přikývla Beáta.
„Nebyl sám. Byl s mladou ženou. Tak kolem třiceti. Stáli u sebe, objímala ho. Vypadali jako pár.“
Beáta jen klidně přikývla.
„Já vím.“
„Ty to víš?“
„Tušila jsem to. Děkuju, že jsi přišla. A že jsi byla upřímná.“
Věra jí stiskla ruku. „Kdybys potřebovala peníze na léčbu…“
„Není třeba. Je pozdě.“
Když odešla, Beáta dlouho hleděla do stropu. Uvnitř necítila bolest ani vztek. Jen zvláštní, čistý klid. A pevné rozhodnutí.
Dalibor se vrátil opálený a odpočinutý. Přinesl parfém, o němž bylo jasné, že ho Beáta už nikdy nepoužije.
„Jak se cítíš?“ zeptal se vesele a znovu se vyhnul delšímu pohledu.
„Dobře. Rozhodla jsem se.“
„O čem?“
„Chci zemřít doma. Ne tady. Ne v nemocnici. Nech mě propustit a odvez mě domů.“
Zarazil se. „Domů? Vždyť tam není vybavení, lékaři…“
„Lékaře nepotřebuju. Potřebuju svůj byt. Postel. Stěny, mezi kterými jsem prožila většinu života.“
„Dobře,“ vydechl viditelně ulevěný, že Beáta nedělá scénu a nemluví o Paříži. „Zařídím to.“
Ten malý jednopokojový byt na okraji města měli pronajatý dvaadvacet let. Byl starý a skromný, ale byl to domov. Dalibor pomohl Beátě ulehnout na rozkládací gauč a pečlivě ji přikryl, jako by tím chtěl zakrýt i všechno, co zůstalo nevyřčené.