Hlas jí zeslábl a téměř zanikl. „Podívej se.“
Dalibor vytáhl telefon a otevřel bankovní aplikaci. Chvíli nechápal, na co se vlastně dívá. Pak se mu sevřel žaludek, jako by se pod ním propadla zem.
„Kde jsou ty peníze?“ vyrazil ze sebe. „Kam zmizely naše úspory?“
Beáta se slabě pousmála.
„Naše?“ zopakovala tiše. „Byly moje, Dalibore. Dvaadvacet let jsem je vydělávala já a také jsem rozhodla, co s nimi bude.“
„Cos to udělala?!“ chytil ji za ramena. „Poslala jsi je Nele? Všechny?!“
„Do poslední koruny,“ přikývla. „Pro vnoučata. Na jejich vzdělání. Ne pro tvoji milenku, ne na nový byt, ne na tvůj nový život beze mě.“
Zbledl. „Ty… tys o tom věděla?“
„Věděla,“ rozkašlala se. „Věra vás viděla v Paříži. A tvoje dopisy jsem četla. Všechny. Jsou v té obálce. Pro Nelu. Aby věděla, jaký je její otec.“
Dalibor se sesunul na židli, bílý jako stěna.
„Neměla jsi na to právo! Byly to společné peníze!“
„A ty jsi měl právo odmítnout mi operaci?“ zašeptala. „Vybrat mi hrob, zatímco jsem ještě dýchala? Odlétnout do Paříže s milenkou, když jsem tady umírala?“
„Já… chtěl jsem ti to říct. Později…“
„Až po mé smrti?“ koutky úst se jí sotva pohnuly. „To je od tebe opravdu velkorysé.“
Zavřela oči, dech se jí začal zadrhávat.
„Beáto,“ zlomil se mu hlas, „odpusť mi. Byl jsem slabý. Bál jsem se. Stáří, samoty, že zůstanu bez peněz, bez budoucnosti… musíš mě pochopit.“
„Pochopila jsem,“ odpověděla sotva slyšitelně. „Všechno. A udělala jsem závěry.“
„Vrať ty peníze,“ prosil. „Prosím. Můžeme začít znovu. Moniku opustím. Operaci zaplatím. Jen je vrať!“
Už mu neodpověděla. Odešla tiše, tak jako žila — bez nároků, bez toho, aby kohokoli obtěžovala.
Seděl u ní, svíral její chladnoucí ruku a plakal. Ne však kvůli ní. Truchlil nad penězi, nad rozpadlými plány, nad tím, že teď bude muset všechno vysvětlovat Monice.
Nela přijela následující den. Přečetla si dopis, pak i otcovy zprávy. Tvář měla tvrdou jako kámen.
„Pohřeb zařídím já,“ oznámila mu. „Ty tam být nemusíš.“
„Nelo, dovol mi to vysvětlit…“
„Vysvětli Monice, proč už nemáte na byt,“ přerušila ho chladně. „Máma ti odkázala přesně to, co sis zasloužil. Nic.“
„Neměla právo! Napadnu ten převod! Dokážu, že nebyla při smyslech!“
„Tak to zkus,“ pohlédla na něj s takovým opovržením, že ustoupil. „A já u soudu předložím vaši korespondenci. Řeknu, že jsi jí odmítl operaci. Všem řeknu, kdo doopravdy jsi. Opravdu to chceš?“
Mlčel.
„Jak jsem čekala. Vypadni z tohohle bytu. Hned. Už tě nechci vidět.“
Beátu pochovali za chladného říjnového dne. Dalibor stál opodál, blíž si netroufl. Monika nepřišla — jakmile se dozvěděla, že peníze jsou pryč, rychle si našla „perspektivnější“ známost.
Na hrobě nestál mramorový pomník, který kdysi sliboval. Jen prostá kamenná deska se jménem, daty a fotografií mladé, krásné ženy se šťastnýma očima.
Nela k ní zasadila keř bílých růží.
„Máma je měla ráda,“ řekla, aniž by se na otce podívala.
Chtěl něco říct. Omluvit se. Najít slova. Žádná však nepřišla.
Odešel sám. V podzimním dešti. Do podnájmu na okraji města. Bez peněz, bez ženy, bez dcery, bez budoucnosti.
Na hřbitově pod břízami padaly bílé okvětní lístky na zem a zdálo se, že Beáta odpouští světu všechno, co jí provedl.
Jemu však — ne.