„Navrhuju vysít aspoň to nejzákladnější,“ pokračovala Gabriela klidně, jako by šlo o samozřejmost. „Mrkev, červenou řepu, cibuli, trochu zeleného, okurky, rajčata…“
„Tak to se rozjelo,“ skočil jí do řeči Šimon Beneš. „Na co by nám tohle všechno bylo?“
„Udržovaná zahrada zvedne hodnotu celé chalupy,“ nenechala se rozhodit Gabriela Pražáková. „Když k tomu bude i úroda, cena půjde nahoru. Co když se kupec objeví už v červenci nebo v srpnu?“
„Dobře, dejme tomu,“ připustil po chvíli Šimon. „A dál?“
„Zvažovala bych nátěr plotu, vyměnit tapety v domku… Hned to bude působit jinak. A mohli bychom přidat i květiny.“
„Fajn, přesvědčila jsi mě,“ uznal nakonec, protože chápal, že má pravdu. „Zbývá ale jedna zásadní věc – kdo to všechno udělá?“
„My dva,“ odpověděla bez váhání. „Vyjde to levněji. Ale platí dohoda: práce i náklady napůl. Dřít za tebe nehodlám. Platí?“
„Platí,“ kývl. Rozloučil se a odešel. Už nějaký čas bydlel v pronajatém bytě, doma už nevydržel ani chvíli.
A tím to celé začalo…
Gabriela si původně myslela, že mají se skoro bývalým manželem všechno domluvené. Brzy se ale ukázalo, že Šimon se na chalupě objevuje jen výjimečně.
„Opravdu čekáš, že to budu táhnout sama?“ zeptala se ho jednou, když zjistila, že slíbené záhony stále neexistují a jarní květiny nikdo ani nezalil. „Jestli ano, tak se pak rozdělíme podle práce – jeden ku třem.“
„Jak to myslíš?“ rozčílil se Šimon. „Já ty peníze taky potřebuju! Začínám přece nový život.“
„Tak budeme makat spolu,“ uzavřela to Gabriela rázně. „Jinak to nebude.“
Nakonec souhlasil.
Od té chvíle jezdili na chalupu společně. Šimon ryl a připravoval záhony, Gabriela sázela, vysévala a zalévala. Postupně bylo hotovo: zahrada osetá, stromy nabílené, střecha altánu opravená, záhony upravené. Celé místo najednou působilo úplně jinak, živěji a upraveně.
Pak přišlo pletí…
Gabriela by nikdy nevěřila, že Šimon – její Šimon – bude s ní stát shrbený nad bramborami a trpělivě je okopávat. Nikdy neměl k zahradničení vztah. A přesto tam byl.
A jak se u toho nasmáli! Každý z jedné strany řádku, předháněli se, kdo bude rychlejší.
Při práci si vzpomněli na dávnou historku, kdy Gabriela ztratila snubní prsten na zahradě Šimonových rodičů. A po letech ho našla, když tam znovu kopala brambory.
„Vidím tě dodnes,“ smál se Šimon. „Jak křičíš: Šimone, tady se něco leskne! Já šel blíž a ty hned za mnou – po čtyřech!“
„Jasně,“ smála se Gabriela. „Chtěla jsem to vidět dřív, než to schováš!“
„Proto po kolenou,“ řehtal se. „Aby ti nic neuteklo!“
„To není vtipné,“ nafoukla se naoko.
Podívali se na sebe – a oba se rozesmáli nahlas.
Večer odjížděli domů v nečekaně dobré náladě. Loučení se jim zdálo zbytečně těžké.
„Hele,“ nadhodil Šimon po chvíli ticha a v jeho hlase zaznělo cosi nového, co Gabriela nedokázala hned pojmenovat.