„…napadlo mě,“ pokračoval Šimon po krátké pauze, „máš přece ještě dovolenou a mně se nastřádaly náhradní dny. Co kdybychom na tři dny vyrazili na chalupu? Dodělám konečně předsíň u sauny, teď tam stojí nedodělaná jak pahýl. Materiál už tam leží měsíce.“
Gabriela souhlasně přikývla a v tu chvíli ji zradilo srdce – rozbušilo se rychleji, než by chtěla.
„Tak jo,“ řekla klidně, i když uvnitř cítila zvláštní rozechvění.
„A večer hodíme na gril maso,“ nadšeně plánoval Šimon dál. „Mám pocit, že jsem normální flákotu nejedl celou věčnost.“
„To zní skvěle! Jsem pro,“ zaradovala se Gabriela, ale hned nato se zarazila. Vzpomněla si, že rozvod je prakticky na spadnutí. Musím brzdit, napomenula se a úsměv z tváře pomalu zmizel.
Léto pak uteklo nečekaně rychle – mezi prací, starostmi, opravami a společně strávenými chvílemi, které připomínaly staré časy.
Koncem srpna se konečně ozval zájemce o koupi chalupy. Zpočátku byli oba plní radosti a úlevy. Zdálo se, že se vše dává do pohybu správným směrem.
Jenže ve chvíli, kdy přijel potenciální kupující na prohlídku, se něco zlomilo. Muž se po jejich chalupě procházel sebejistě, skoro panovačně, jako by mu už patřila – a to bylo oběma nepříjemné. Náhle se jim celé to rozhodnutí zdálo tíživé.
Dívali se za ním s podivným smutkem a přáli si, aby ta návštěva už skončila.
„Tak tedy,“ pronesl nakonec kupující, „líbí se mi to tu. Večer to proberu s manželkou a zítra ráno se u vás stavím. Dohodneme detaily a sepíšeme smlouvu.“
„Ano… samozřejmě,“ odpověděl Šimon zdvořile a doprovodil ho ke brance.
Když se otočil zpět, letmo pohlédl na Gabrielu – a zarazil se.
Jeho téměř bývalá manželka plakala.
„Gábi, co se děje?“ zeptal se opatrně. „Není ti něco?“
„Bolí mě to tady,“ vydechla a položila si ruku na hruď. „Strašně mě mrzí, že chalupu prodáváme. A ještě zrovna jemu… Podívej se, jak je tu hezky, jaký to má klid.“
„Jestli ti ten chlap vadí, počkáme na jiného,“ snažil se ji uklidnit.
„Já ji nechci prodávat vůbec!“ vyhrkla mezi slzami. „Ty jsi tak umanutý!“
„Nechceš?“ zopakoval tiše a zadíval se jí do očí. „Proč?“
„Protože… protože mi tu bylo dobře,“ zarazila se a skousla ret.
„V čem hlavně?“ nenechal ji uhnout pohledem.
„Hlavně když jsi tu byl se mnou,“ vydechla nakonec se zavřenýma očima, sama překvapená vlastní upřímností. „A je mi hrozně líto, že z nás mají být cizí lidé.“
„Tak co kdybychom nic neprodávali?“ pronesl Šimon nečekaně.
Gabriela se na něj podívala – a rozplakala se ještě víc.
Šimon k ní přistoupil a obejmul ji kolem ramen.
„Já se s tebou taky nechci rozcházet,“ řekl tiše a začal jí jemně líbat uplakanou tvář.
K rozvodu nakonec nedošlo.
Chalupa zachránila své majitele před unáhleným rozhodnutím, které by je s největší pravděpodobností oba připravilo o štěstí. A navíc jim připomněla, že společná práce – obzvlášť když ji lidé sdílejí – má smysl, důstojnost a někdy i sílu vracet věci zpět na správné místo.