— „Utiš ho už konečně! Zase tu řve to tvoje stvoření! Nedá se tu pracovat!“ Radovan Válek vpadl do pokoje jako bouře a dveře se s rachotem odrazily od zdi. Měl zkřivený obličej a v očích se mu zaleskla ta nepříčetná, slepá zuřivost, ze které Vendule Pavlíčkové přejel mráz po zádech.
Instinktivně se stáhla, přitiskla si k rameni Matěje Kolaříka, který se dusil pláčem. V krku jí narostl pálivý uzel, ostrý a těžký. Týden. Pouhý týden měla na prstu ten nový prsten, ještě cizí, neosahaný. Předtím byl Radovan jiný: mluvil tišeji, dotýkal se opatrně, slova měl sladká a uklidňující. Teď se na ni i na dítě díval jako na obtížný, zapáchající problém, který by nejraději bez rozmýšlení hodil do popelnice.
— „Hned ho nakojím, uklidní se,“ vypravila ze sebe sotva slyšitelně. „Promiň… nechtěla jsem tě rušit.“
— „Rušit?“ vyštěkl. „Moje máma je druhý den na práškách, tlak jí lítá nahoru a dolů! Já padám únavou v práci! Jak dlouho tohle ještě potrvá? Zblázním se!“
Stál nad ní rozkročený, zastínil světlo z okna. Voněl drahou kávou a něčím cizím, ostrým — možná nervozitou, možná nenávistí. Vendulu zaplavoval pocit viny, lepkavý a vytrvalý, ačkoli netušila, za co vlastně pyká. Že ho neuchovala v klidu? Že její tělo nefunguje tak, jak má? Matějovi byly tři měsíce. Svět poznával skrze pláč, křeče v bříšku a potřebu mateřské náruče. Jak tohle vysvětlit dospělému?
— „Rado… vždyť je to miminko,“ zkusila, ale hned se kousla do rtu. Slova byla zbytečná.
— „Miminko, jasně!“ odfrkl si a ten zvuk byl děsivější než křik. „Tvoje miminko. A v tomhle bytě ho nikdo nechce. Rozumíš? Už toho mám dost. Těch řevů, toho pachu mléka a plen. A taky toho, že jsi na něj přilepená. Jsme přece manželé! Nebo sis myslela, že budu celý život chůvou tvému spratkovi?“
Vendula jen kolébala syna a dívala se do země. Studený linoleum s šedými mapami znala nazpaměť, každý škrábanec.
— „Poslouchej,“ ztišil hlas, což nebylo uklidňující, spíš naopak. „Existuje řešení. Jednoduché, civilizované. Dej ho pryč. Do dětského domova, na přechodnou péči, je to jedno. Tam se o něj postarají. A my dva konečně začneme žít normálně. Jako lidi. Ty budeš doma pěstovat kytky, chodit na jógu. Já všechno zaplatím. Ale s ním se z té díry nikdy nedostaneš. On je ta díra.“
Zvedla k němu oči. Neviděla v něm nikoho známého. V té plné tváři s drobnými vráskami u očí, které jí kdysi připadaly roztomilé, nezůstalo nic z muže, který přísahal. Přísahal v nemocnici, když seděla na okraji vyhořelého bytu, s Matějem v náručí a v jediné staré mikině. Slíbil, že všechno vezme na sebe, že bude otcem, že budou šťastní. Tehdy měl pohled vlhký a upřímný.
— „Vždyť jsi mi to slíbil,“ zašeptala a hlas se jí zlomil.
— „Sliboval?“ ušklíbl se, přecházel po pokoji a popadl ze stolu krabičku cigaret. „Já slíbil, že se postarám o tebe. O tebe, Vendulo! On je tvoje starost. A tu si musíš vyřešit sama. Stejně nikoho jiného nemáš. Tvůj byt shořel na popel, z dětského domova jsi vyšla sama, kamarádky sotva přežívají. Kam půjdeš? Na ulici? S dítětem? Sociálka ti ho hned vezme. A já… já ti můžu dát všechno. Ale jen bez něj.“
Odešel a v místnosti po něm zůstal těžký stín hrozby. Vendula se nepohnula, dokud Matěj na jejím rameni neztichl, vyčerpaný vlastním pláčem. V hlavě jí duněla slova: „dětský domov, pryč, problém“. Sevřela jeho drobnou ručku, s dolíčky na kloubech. Kousek sebe. Odevzdat. Zradit. Odložit jako věc.
A přesto… kam by šla? Dětský domov, pak učiliště, mizerná práce v salonu za pár korun bokem, soužití s Daliborem Matouškem. Dalibor — hezký, lehkovážný, nestálý. Zmizel bez ohlédnutí, když se dozvěděl o těhotenství. Do telefonu tehdy řekl: „Jdi na potrat, Vendulo. Nedrž se mě. Zničím tě.“ A už se neozval. Zůstala sama v malé garsonce na okraji města, pak porod, pak směšné dávky, sotva na umělé mléko. A pak přišel požár. Prý stará elektroinstalace. Z bytu zbyly očazené zdi a zápach kouře. Byla tehdy s Matějem u pediatra — náhoda, která je zachránila. Neměla kde bydlet. A tehdy se objevil Radovan, Daliborův známý z dávných posezení. Přinesl krabici plen a skleničky s dětským jídlem. Díval se soucitně. Říkal: „Vždycky jsem si tě, Vendulo, všímal. Dalibor je blbec. Dej mi šanci, já ti dám život do pořádku.“
A ona, omámená strachem a bolestí, mu uvěřila, protože zoufalství je špatný rádce a naděje se někdy rodí i z těch nejnebezpečnějších slibů.