…do posledního razítka! Každý papír jsem obracel desetkrát, hlídal řádek po řádku. Půl roku příprav, obvolávání známostí, balíky peněz v háji! A tvoje díra… tam to šlo samo. Ta stará sousedka pořád zapomínala zhasnout petrolejku. Já jen trochu pomohl. Aby ses netrápila. Aby ses ke mně vrátila. Čistá. A on… — kývl neurvale směrem k jejímu břichu, jako by tam Matěj Kolařík pořád byl — ten je špína. Té se musíš zbavit. Už je to domluvené, slušné zařízení, placené, ve Středočeském kraji. Klidně ho můžeš jezdit navštěvovat, když jsi si na něj tak zvykla. Ale bydlet budeš se mnou.“
Mluvil bez zábran. Slova z něj padala hrubá, nestoudná, děsivá. Už nic neskrýval — byl si jistý, že má všechno v rukou, že je na něm závislá a bezmocná. Ještě se chlubil, jak obratně nastrčil Daliboru Matouškovi do počítače podezřelé účetní operace.
„Všechno to bylo kvůli tobě, hlupačko! A ty… ty sesbrala odvahu a utekla. Nevadí. Teď pojedeme domů. Dáme to zase dohromady.“
Popadl ji za zápěstí. Sevření bylo tak silné, až jí v kostech luplo. A právě v té vteřině se za jeho zády objevili ti „pánové“. Následovalo to bleskově: kovové cvaknutí pout, tlumené nadávky Radovana Válka, který nejprve nechápal, co se děje, a pak se vzepřel jako zraněné zvíře. Než se stačil nadechnout, ležel zkroucený. Vendula Pavlíčková seděla strnule, oběma rukama svírala kabelku s diktafonem a sledovala, jak ho odvádějí. Ve dveřích se otočil. Pohled plný křivdy a nenávisti ji bodl až do morku kostí. „Jsi moje!“ zachraptěl. „Stejně se vrátíš!“
Nezvládl to. A ona se nevrátila.
Pak přišla nekonečná administrativa: výpovědi, posudky, rozhodnutí o přípustnosti nahrávky jako důkazu, rozšíření obvinění — žhářství, padělání, křivé obvinění. Radovan skončil ve vazbě. Psychiatrické vyšetření potvrdilo poruchu osobnosti a chorobnou posedlost. Následovalo nařízení ochranné léčby. Advokát Věry Čermákové spolu s jejím dávným známým od policie znovu otevřeli Daliborův případ. Vynořovaly se nové souvislosti, svědci ochotní mluvit výměnou za ochranu. Přezkumné řízení se táhlo dalších devět měsíců.
Vendula s Matějem našli útočiště u Věry Čermákové. Stísněno, skromně, ale v klidu a bez strachu. Vendula nastoupila do salonu díky kamarádce, Věra hlídala vnuka. Postupně si na sebe zvykly — dvě ženy propojené láskou k jednomu muži, který dlouho chyběl, a k dítěti, které tu bylo.
V den, kdy Dalibor vyšel na svobodu, mrholil stejný protivný listopadový déšť. Byl vyhublý, téměř průsvitný, a v očích měl prázdno, které nezaplnilo ani světlo lampy na dvoře. Stoupal po schodech, netuše, co ho čeká. Věra otevřela a hned se rozplakala. Objali se v úzké předsíni — a tehdy ji uviděl. Vendula stála u dveří do kuchyně a v náručí držela Matěje, už pevného ročního kluka s vážnýma šedýma očima.
Dalibor ucouvl, jako by spatřil zjevení. Slova mu uvízla v krku.
„To je Matěj,“ řekla Vendula tiše. „Tvůj syn.“
Nevrhla se mu kolem krku. Příliš mnoho bolesti, příliš mnoho zrad — jeho i její vlastní, když uvěřila Radovanovi. Zůstala stát a čekala.
Dalibor k nim pomalu došel. Klekl si, aby byl se synem ve stejné výšce. Matěj si ho prohlížel vážně, bez obav. Pak natáhl baculatou ruku a dotkl se prstem strniště na jeho tváři.
Teprve tehdy se Dalibor rozplakal. Beze slov, zadržovaně, ale ramena se mu chvěla. Přitiskl syna k sobě, zabořil obličej do jeho teplé bundy a z hrdla mu uniklo cosi mezi vzlykem a „promiň“.
Odpouštět bylo zatím brzy. Rány pálily. Měli však něco, co jim nikdo nevezme: dítě, společné neštěstí a kus života, který jim Radovan ukrást nedokázal. Později seděli v kuchyni, pili čaj a Matěj lezl kolem jejich nohou a tloukl hračkou o podlahu. Mluvili málo — o soudu, o Radovanovi, o zítřku. Dalibor se do práce hned nevracel; potřeboval se dát dohromady, tělem i duší. Ale měl domov. Měl matku. Měl syna. A měla ho i ona — Vendula, která neutekla, když bylo nejhůř.
Láska se nevrátila lusknutím prstu v té lehké, bezstarostné podobě. Vyklíčilo však něco jiného — pevné, zakořeněné, odolné. Jako strom za oknem: holý a černý v listopadovém dešti, ale pod kůrou už plný mízy pro příští jaro. Dívali se na syna a pro tuto chvíli to stačilo. Dost na to, aby začali znovu. Pomalu. Opatrně. Den po dni.
Konec.