…stála ve dveřích kuchyně v tenkém županu s drobnými kvítky. Bylo tam nezvykle ticho. U stolu seděla Věra Čermáková a kolébala v náručí dítě zabalené do velké osušky. Matěj spal, jemně mlaskal a občas se pohnul, jako by se mu zdálo něco klidného. Na tváři starší ženy však ležel výraz, který Vendulu vyděsil – strnulý, otřesený, skoro prázdný.
„Vendulo…,“ hlesla Věra a hlas se jí zlomil. „On má… tady, na levém ramínku. Mateřské znaménko. Jako javorový lístek. Úplně stejné… do posledního detailu… jako měl Dalibor.“
Vendula jen tiše přikývla a sesunula se na židli. Jako by jí někdo vytáhl baterky z těla.
„Ano,“ řekla po chvíli. „Je to váš vnuk. Matěj. Dalibor… Dalibor o něm nevěděl. Já sama to tehdy ještě netušila, když zmizel.“
„Zmizel…,“ zopakovala Věra dutě. V očích se jí rozhořela stará bolest, kterou Vendula dobře znala. „On nezmizel, děvče. Jeho odvedli.“
Dívala se někam ke koutku kuchyně, kde stály sklenice se zavařeninami, a téměř bez emocí začala vyprávět příběh, který Vendula znala v úplně jiné podobě. O náhlé kontrole ve firmě, kde Dalibor pracoval. O tom, jak se objevily obrovské finanční machinace a jak se všechny stopy nepochopitelně sbíhaly k němu – mladému, schopnému finančnímu řediteli. O tom, že pochopil, že je nastrčený, ale neměl sílu zatáhnout Vendulu do té špíny a bahna. A tak všechno uťal najednou. Sehrál roli chladného zrádce, který si našel jinou. „Zapomeň na mě. Najdi si někoho. Buď šťastná.“ Byl přesvědčený, že ho čeká minimálně pět let. A všechno kolem – podvržené dokumenty, nátlak, zmizelé důkazy – podle Věřina přesvědčení vedlo k Radovanu Válkovi. Muži, který Daliborovi záviděl život i Vendulu a čekal na chvíli, kdy nebude překážet.
„Nemám, čím to dokázat,“ šeptala Věra a jemně pohupovala spícího Matěje. „Vyšetřování je uzavřené. Je už rok a půl v kriminále. Jezdím za ním, ale… je zlomený. A myslela jsem, že ty… že jsi našla štěstí s Radovanem. Chodil za mnou, tvrdil, že ti pomáhá, že jste v kontaktu. Říkala jsem si, že třeba… třeba to tak má být. A on přitom…“
„Vzal si mě,“ řekla Vendula bezbarvě. „Tvrdil, že mě miluje. Ve skutečnosti chtěl, abych se vzdala Matěje. Řekl to bez obalu. Že je to můj problém.“
Věra zavřela oči. Pak prudce vstala, otevřela skříňku, vytáhla lahvičku kozlíku a napila se přímo z hrdla.
„Bestie,“ procedila. „Chladná, vypočítavá bestie. A ten požár… Myslela sis, že to byla náhoda?“
Vendule přejel mráz po zádech. Nemyslela si nic. Byla příliš vyčerpaná. Teď se ale ohavné dílky skládanky začaly spojovat. Radovan odstranil Dalibora. Radovan ji připravil o byt. Radovan jí nabídl záchranu výměnou za poslušnost. A teď chtěl poslední splátku – její dítě.
„Co mám dělat?“ vydechla. Nebyla to otázka jen pro Věru, ale pro celý svět, pro Boha, ve kterého se bála věřit. „Najde mě. Bude volat, vyhrožovat. Není v pořádku. Nezastaví se.“
„Musíme sbírat důkazy,“ řekla Věra pevně, až Vendulu překvapila. „Vyhrůžky. Přiznání. Znám jednoho člověka. Bývalý vyšetřovatel, kamarád mého muže. Poradí. A ty… ty se s Radovanem musíš bavit. Nahrát ho. Přimět ho, aby se rozpovídal.“
Byl to šílený plán. Ale jiný neměli. Hned ráno začal telefon zvonit. Nejprve tichý, smířlivý hlas: „Vendulko, vrať se, přehnal jsem to, já tě miluju.“ Když mlčela, přišla lavina nadávek a výhrůžek. Telefon byl na hlasitý odposlech, Věra bledá zapisovala a nahrávala na starý diktafon. „Najdu tě. Myslíš, že se schováš? Všechno jsem udělal kvůli tobě! Dalibora jsem dostal tam, kam patří, byt ti nechal shořet, abys neměla kam jít! A teď jsi moje. Moje! Buď se vrátíš, nebo…“
Hlas se měnil v hysterické blábolení. Po dvou dnech Vendula, na radu starého vyšetřovatele, kývla na schůzku. Na veřejném místě. Kavárna u metra. V kabelce zapnutý diktafon. O pár stolů dál dva muži z oddělení, kteří měli podobné příběhy na starosti.
Radovan vtrhl dovnitř jako bouře. Neoholený, s krvavýma očima, promočený kabát na něm visel. Nešel k ní – vrhl se ke stolu a odstrčil židli.
„Kde ses flákala?“ zařval. „Doma je zima, není tam co jíst! Okamžitě pojedeš se mnou!“
„Ne,“ řekla klidně. „Končím. Už se nevrátím.“
Zasmál se, krátce, křečovitě. Naklonil se blíž, páchl alkoholem a potem.
„Končíme?“ zasyčel. „My jsme teprve začali. Víš, kolik práce mě stálo zbavit se toho svatouška Dalibora, aby všechno sedělo do posledního papíru?“